[autor]: [nazev]

Objev u Anwothu v Dumfries a Galloway naznačuje, že organizovaný fotbal se ve Skotsku hrál už v 17. století. Důkazy míří k dopisu reverenda Rutherforda.Skotský venkov poblíž Solway Firth se nečekaně ocitl v centru jedné z největších sportovně-historických debat posledních let. Sportovní historik Ged O’Brien tvrdí, že na bývalé farmě u Anwothu v dnešním regionu Dumfries a Galloway lokalizoval nejstarší známé fotbalové hřiště na světě. Podle jeho zjištění se na místě hrávaly pravidelné zápasy už v první třetině 17. století, tedy zhruba dvě stě let předtím, než se v Anglii roku 1863 zformovala Fotbalová asociace a standardizovala pravidla moderní hry. Samotný objev má oporu nejen v archivním dokumentu, ale i v terénním průzkumu a analýze půdních vrstev, které propojují textovou stopu se skutečným uspořádáním prostoru.Klíčovou roli hraje dopis Samuela Rutherforda, tehdejšího ministra u Anwoth Old Kirk z let 1627–1638. Z textu plyne, že místní farníci „v sobotu odpoledne hráli foot-ball“, což duchovního pobouřilo natolik, že nařídil položit přes hřiště řadu velkých kamenů, aby hru přerušil. O’Brienův tým následně skutečně našel v krajině přímou linii čtrnácti balvanů, přičemž archeologické datování jejich uložení spadá právě do období Rutherfordovy služby. Kombinace písemného svědectví a fyzického nálezu tak vytváří neobvykle pevný řetězec indicií o existenci stálého „place of play“, nikoli jen nahodilého prostranství pro venkovní kratochvíli.Právě ono „stálé“ je pro interpretaci zásadní. V mnoha evropských regionech raného novověku se pod slovem foot-ball skrývaly divoké, často násilné hry bez pevně daných pravidel a s proměnlivým počtem hráčů. V případě Anwothu však Rutherfordův zásah proti „hřišti“ naznačuje, že šlo o prostor rozpoznatelný a lokálně zavedený, s opakovanou periodicitou zápasů a s týmy, které se tam scházely – tedy o krůček blíž institucionalizované hře, která překračovala rámec svátečního masopustního „boje o míč“. Proto O’Brien mluví o „organizovaném“ fotbalu v časech, kdy se anglické veřejné školy k modernímu kódu teprve propracovávaly. Archeologové navíc upozorňují, že kameny neodpovídají běžným hospodářským hranicím a je pravděpodobnější, že tvořily úmyslnou zábranu vstupu na plochu, jak to popisuje dobový list.Když The Times, The Independent a další média na jaře 2025 objev představila, zdůraznila, že skotské tvrzení neříká „Anglie fotbal nevynalezla“, ale že linie vedoucí k moderní hře může být složitější a starší, než se soudilo. Pokud se závěry potvrdí, přepsaly by časovou osu tak, že by vedle anglické standardizace pravidel v 19. století stála skotská tradice „pravidelných sobotních zápasů“ na konkrétní ploše už v 17. století. O’Brienův výklad přitom přirozeně zapadá do širšího kulturního obrazu jihozápadního Skotska s jeho farními sítěmi, cestami a přírodními amfiteátry, kde společenské rituály a sport splývaly v pravidelný rytmus života. Není divu, že objev budí emoce i opatrnost. Oponenti připomínají, že termín foot-ball byl ve 17. století deštníkovým pojmem a nelze jej automaticky klást naroveň dnešnímu jedenáctkovému sportu s ofsajdem a rohy. Věcná námitka zní: řeč může být o jiném typu hry s míčem, byť hrané na „stejné“ ploše a v pravidelných časech. Smithsonian nicméně podtrhuje, že síla důkazů spočívá v průniku textu a archeologie, což zvyšuje pravděpodobnost, že nešlo jen o metaforu nebo moralizující kazatelskou nadsázku, nýbrž o popis praxe, která vyžadovala fyzickou blokádu hřiště. Tato kombinace je v dějinách raných sportů výjimečná.Z britského sportovního povědomí by závěry nijak nevymazaly klíčovou roli Anglie v kodifikaci. Roku 1863 vznikla FA a o devět let později se v Particku u Glasgow odehrál první oficiální mezistátní zápas mezi Skotskem a Anglií, uznaný FIFA – symbolický milník, který od té doby rámuje rivalitu „Auld Enemy“. Skotsko a Anglie tehdy remizovaly 0:0 na Hamilton Crescent, hřišti West of Scotland Cricket Club, a už samotná povaha utkání odrážela svět, kde stadiony, pravidla i taktiky rychle získávaly moderní obrysy. Je-li však Anwoth skutečně „hřištěm z roku 1627“, pak rivalita z roku 1872 nevyrůstá z ničeho – stojí na dvousetleté komunitní zkušenosti s pravidelností hry.Detailní práce v terénu přinesla i drobnou topografii příběhu. Anwoth Old Church se dodnes dochovala jako ruina a nedaleko stojí obelisk Rutherford’s Monument, připomínka kazatele, jehož dopis nastartoval archeologické pátrání. Právě propojení paměťové krajiny s listinným pramenem činí z Anwothu ideální laboratoř pro rekonstrukci „provozního režimu“ starého hřiště: přístupové stezky, přirozené záchytné body v terénu a místo, kde řada kamenů mohla během jediného odpoledne zablokovat obvod hry. Tato konkrétnost posouvá nález dál než běžné „tradované“ lokace starých sportů bez hmatatelné infrastruktury.O’Brienova teze tak zpochybňuje jednoduchou anglickou genezi, aniž by popírala roli britských škol v 19. století. Nabízí spíše revidovanou syntézu: Anglie kodifikovala, Skotsko možná po staletí udržovalo rámec opakované hry na vymezené ploše. Je-li fotbal moderní kombinací pravidel a zvyku, pak je fér přiznat, že zvyky vznikají v čase mnohem dříve než kodexy. Důležité je, že několik nezávislých médií i vědecko-popularizačních institucí se shoduje v popisu jádra důkazů – Rutherfordova zmínka, linie kamenů, datace a absence alternativního hospodářského vysvětlení. Teprve další výzkum může doladit, jaký byl herní mód, kolik hráčů nastupovalo a zda se už pracovalo s lokálními „dohodnutými pravidly“.Pro sportovní historiky i fanoušky má příběh překvapivě praktický dopad. Dává smysl skotské dominanci raného reprezentačního fotbalu v 70. letech 19. století i pověsti klubů jako Queen’s Park, které byly nositeli rané taktické inteligence hry. A současně připomíná, jak křehké je připsat „zrod“ globálního sportu jediné zemi či datu. Možná se historie fotbalu neodehrála jako čistý start v Londýně roku 1863, ale jako pozvolné zrání zvyklostí rozesetých v čase a krajině – a jedním z jejich nejstarších a nejhmatatelnějších ohnisek může být právě travnatý kus půdy u Anwothu.V tuto chvíli zůstává poslední slovo na kombinaci pečlivější archeologie, kritického čtení dobových textů a ochoty sportovní historiografie přepsat vlastní zkratky. Ať už finální konsenzus dopadne jakkoli, příběh z Dumfries a Galloway už dnes připomíná dvě věci: že „hřiště“ může být starší než stadiony a že dějiny krásné hry se někdy nejlépe čtou mezi řádky starých dopisů a v liniích kamenů, které kdysi někomu překážely v sobotním odpoledni.(sklen, sportovnilisty.cz)