Zatímco pomalý krok lze zrychlit nebo jím lze za delší dobu dospět do cíle, kroky špatným směrem lze korigovat jen změnou směru. Jenže k tomu se vláda nechystá.

Premiér Petr Nečas poněkud připomíná kadeta Bieglera ze světově známého Haškova románu, jak mě na to upozornil známý profesor lékařské fakulty. Jeho hujerská úpornost je ovšem neúčinná a ti, kteří umějí číst z tváří politiků, nemohou nepoznat strach, který ho ovládá. Nebude tím, kdo se bude smát na konci trojkoaliční taškařice. Zbytečná prohlášení, že vláda své záměry nezmění, jen provokují k silnější protiakci. Skutečným prvním mužem vlády je Miroslav Kalousek, který však přes svoje nesporné schopnosti pozici neustojí.  Vládní krize není nevyhnutelná jen při pasivitě občanů.

Nebojte se, bojí se oni !

Proč je na tom vláda tak špatně, vždyť i mnohé minulé vlády prosazovaly změny prohlubující  rozklad v jednotlivých resortech a viditelně destruovaly stát, jehož označení jako „republika“ upadlo málem v zapomnění.  Důvod je prostý, a jasně to vyjádřil Abraham Lincoln: „Můžete krátkou dobu lhát všem lidem a trvale lhát některým lidem, ale nemůžete trvale lhát všem lidem.“ 

Pravice hájí zájmy velmi úzké skupiny obyvatel ČR, jejíž podíl není větší než 10- 15%. I když se 95% médií vyslovuje ve prospěch těchto zájmů, dvacet let je zřejmě dost dlouhá doba na to, aby se podíl lidí volících proti svému zájmu zmenšil pod kritickou mez.  Těžko se pravici vymýšlejí nová hesla vzbuzující nové naděje a nové poplašné zprávy o nových hrozbách, odmítne-li společnost její recepty. Vláda a její premiér jsou kritizováni samozřejmě i zprava, protože svým konáním ohrožují zájmové skupiny, pro něž byli stvořeni. ODS si nezvykla hledat kompromisy a ustupovat, jenže politika je „umění možného“. Pravice na to zapomněla a předvádí neumění nemožného. Přibývá lidí, kteří odmítají stanovená a ještě více nově připravovaná pravidla. Celý pravicový režim, který se zaklíná slovem „demokracie“, ale je prolezlý korupcí, ztrácí autoritu. Málokdo má odvahu bojovat sám, jenže sílící opozice vede k osmělení dalších. Na listopadovém Václavském náměstí v roce 1989 jsem zaslechl z davu: „Teď už nám nemohou nic udělat, když je nás tolik…“ I ryby plavou v hejnech a nejraději uprostřed, aby snížily riziko fyzického zániku. Premiér Nečas ještě není kůlem v plotě, ale brzo se tak bude cítit. Pravicová politická reprezentace rozdělená do dvou politických stran zjevně nemá „plán B“ a nemá ani „kádrové zálohy“.

ODS nemůže Nečase zaměnit někým použitelným, TOP09 nemá náhradu za Kalouskův mozek. Věci veřejné mají pro koalici zápornou hodnotu, ale nelze je nahradit.  Mohu ujistit čtenáře, že vládnoucí pravici a zejména její čelné představitele zachvacuje strach. Totiž to, co politické funkcionáře vynáší nahoru nejsou odvaha a třeskutě vysoká inteligence, ale schopnost odhadnout hrozby a příležitosti, vyhnout se jim, resp. je využít. Právě proto nemohou nevidět, že lze spolehlivě „válcovat“ opozici ve Sněmovně, ale nelze trvale ustát masové protesty veřejnosti. Na ulici padly už i jinčí režimy.

Jak na to, a co dál?

Vládu (a strany) nelze porazit bez organizované síly. Blouznění o vůli všeho lidu a přímé demokracii nikam nevede, ale nepředstavuje ani skutečný problém, protože naštvaný lid bude intuitivně hledat osobnosti, organizace a projekty (programy) nikoliv „přímé“ uplatnění pro svůj individuální hlas představující desetimilióntinu hypotetické všeobecné vůle.

Osobnosti se vždycky najdou. Situace si je vyžádá. Nezvládnou-li řešení současní nositelé opoziční síly, budou nahrazeni schopnějšími, lépe zvládajícími aktuální situaci (kteří však mohou selhat  v následujících všedních dnech). Rozhodně se nečeká na dodávku nového havla. Na to je situace u nás příliš jasně strukturovaná. (Ale může se to podařit v severní Africe a na Blízkém Východě.) Pokud jde o organizace, úlohu sehrají především parlamentní opoziční strany a odbory. Slabinou sociální demokracie je zjevná vůle části jejích funkcionářů nadále hledat koaliční partnerství v ODS, jak k tomu došlo v některých krajských reprezentacích, aniž by to byla jediná možná varianta.  Pokud se pravice dostává pod tlak, ztrácí i politici uvnitř sociální demokracie, kteří sázeli na spolupráci s pravicí. Budou se chtít zakopat na dobytých pozicích. Strany nejsou organismy, ale bojiště, kde nejde jen o politické cíle, ale i o individuální kariéry. KSČM má zásadní problém se stalinisty. Reprezentují dávnou minulost, ale jsou dosud překážkou budoucnosti, totiž možné levicové koalice.

Strany opozice se nemohou spokojit s bojištěm v Parlamentu. Musí ho přenést na ulici. Ne, že by nechtěly, ale nejsou na to připraveny. Tuto úlohu zvládnou odbory. Nejsou a nemohou být „nepolitické“, protože hájí veřejný zájem. Odbory si nenechají vykolíkovat hřiště pravicí. Disponují několika silnými osobnostmi.  Vzniklo i mnoho občanských iniciativ hledajících společně s mimoparlamentními stranami vzájemnou podporu v soupeřících uskupeních. Nechybí inteligence a ambice, chybí (a jsou velmi podceňovány) zkušenosti. Není mnoho přesvědčivých politických talentů.

Džin a láhev

To, co (jako obvykle) dokonale chybí je (zatím) program, i když se všichni zaklínají svojí připraveností. Jsou připraveni na minulou válku. To co prožíváme v ČR je jenom epizoda v přípravě boje proti mezinárodnímu organizovanému zločinu bílých límečků, který se zblízka může jevit jako náhodný řetězec korupčních jednání nezodpovědných jedinců. Lidé žijí lokálně a chtějí, aby v místech jejich bydliště někdo hájil jejich zájmy.

Jenže pro vládnoucí globální kapitál jsou dnes lidé přítěží. Kapitál odsává vše co má hodnotu, aby to transformoval a umístil do daňových rájů nebo spekulativně někde jinde. O co se kapitál zejména nehodlá starat, jsou bezpečnost, sociální jistoty, zdravotní péče a další předpoklady kvalitního života řadových občanů. Kapitál postupně likviduje jednotlivé státy, z nichž před tím vysál zdroje a přivedl je do dluhových pastí, aby se levně zmocnil toho, co má ještě hodnotu a ponechal  obyvatelstvo rozvráceného státu jeho osudu. Asijské stepní kmeny ve středověku měly menší akční rádius.

V dnešním světě nelze očekávat pomoc ze západu ani z východu a už vůbec ne z jihu. Lze se trochu inspirovat na severu, ale ne odtamtud čekat pomoc.  Podmínkou přežití lidské společnosti, tak jak ji známe, je vrácení džina zpět do lahve. Džinem je kapitál a lahví pravidla hry, která mu brání devastovat sociální a přírodní prostředí. Džina z lahve vypustil neoliberalismus. Pokud se nepodaří ho zkrotit, nenastane sice konec dějin, ale konec civilizace určitě.

Psáno pro Prvnizpravy.cz
Ivan David