V Rakousku platí věřící, chtějí-li finančně podpořit církev, církevní daň. Nejde o daňovou asignaci, jde o zvláštní daň. Je to fakticky členský příspěvek odstupňovaný podle příjmu. Církev se chová tak, že lidí ochotných tento členský příspěvek platit ubývá. Ti, kdož nechtějí církev podporovat ji prostě nepodporují. Je snad Rakousko méně demokratické? Myslím, že určitě více. V ČR je to jinak, čím větší výdaje katolická církev generuje, tím více dostává ze státního rozpočtu. Všem občanům je uloženo církve podporovat, bránit se nemohou.

Věřit je soukromé nezcizitelné právo. Stejně je tomu logicky s právem nevěřit nebo věřit čemukoli jinému. V zemi, kde bylo již prakticky vše prodáno za podivných podmínek (zprivatizováno), nebo fakticky ukradeno (i tomu se říká privatizace, což konotaci tohoto pojmu nutně poznamenává), se nám předkládá k věření, že víra v boha není soukromým, ale veřejným zájmem a musí být podporována z veřejných zdrojů. Zatímco na jiných veřejných zájmech se šetří, zde se prý musí hodně přidat.

Nad rozumem víra

Víra objektivně stojí nad rozumem (říkám jako spoluzakladatel a první předseda Českého klubu skeptiků- Sisyfos). Člověku mohou být předkládány jakkoli racionálně podložené argumenty, nebudou však mít žádný vliv na jeho přesvědčení a nebudou určovat jeho chování, dokud jim neuvěří. Jenže racionální argumentace je postavena na poznávání, a to je nikdy neukončený proces, proto se i obsah víry racionálně uvažujícího (a informovaného!) člověka mění s úrovní jeho vlastního poznání.

Takzvaný „věřící“ se rozhoduje, že proces poznávání ukončí a další informace a argumenty odmítne přijmout. Sám sobě ve vlastním zájmu nebude klást otázky, které by jeho vlastní víru zpochybnily. Mám mezi věřícími přátele s intelektuálními zájmy, kteří jsou schopni mimo oblast náboženské víry kriticky myslet, víra v boha je tabu a je třeba to respektovat. I oni respektují, že je možné mít jiný názor. Duchovní z ústavního kostela Psychiatrické léčebny v Bohnicích pan Odrobinak vysvětlil nedávno v televizním pořadu rozdíl mezi „věřícími“ a nevěřícími takto: „My už jsme našli, oni bloudí.“. Vidím to jinak, oni už zabloudili, my stále bloudíme a stále hledáme. Má-li někdo zájem být organizován a podílet se na nákladech organizace, nechť tak učiní. Nemá-li někdo zájem být organizován, není přípustné ho nutit, aby se podílel na nákladech.

Anxiolytický účinek víry

Pocit úzkosti je velmi nepříjemný, to si uvědomujeme tím více, čím více jím trpíme. Psychiatři vědí, jak snadno vzniká závislost na anxiolyticích- lécích proti úzkosti. Přirozenou snahou člověka je zbavit se úzkosti, pocitu nejistoty, zbavit se ho co nejrychleji, nejlépe natrvalo. Odtud pramení obliba alkoholu, který zbavuje úzkosti velmi rychle. Pro lidi, kteří se nedokážou vyrovnat s vystřízlivěním, má ovšem drastické důsledky. Úzkosti se lze vyhnout i vírou. S ní se lze odhodlat i k sebevražednému atentátu. Platí to i pro úzkost z pocitu viny. Magická víra, že je někdo zmocněn ulevit od pocitu viny poskytnutím odpuštění, je pro věřícího blahodárná. Na druhé straně „Pekelná muka jsou vyhrazena věřícím.“ (Gabriel Laub). Jestliže je někdo nadán skutečnou či domnělou schopností ovládat úzkost a strach jiných, má taková schopnost zřejmě tržní hodnotu.

Neoliberalismus je postaven na falešných předpokladech a maskován dlouhou řadou lží. Tou první může být prohlášení falešného proroka, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. To je „argument“ na primitivní úrovni „intuice“ a  emocí. Následují „racionální argumenty“. Jejich „racionalita“ má tkvět v přesvědčení, že je pronášejí „odborníci“, „vědci“, osoby těšící se společenskému respektu (sportovci, umělci). Kdo je odborník a vědec, o tom rozhodují majitelé médií a manipulátoři do nich na rozhodující místa dosazení. 

Jenže po nějaké době už lež se svýma „krátkýma nohama“ nestačí přikrývat realitu. Když argumenty nestačí, objeví se snaha podporovat víru. Dříve se tomu říkalo propaganda, dnes public relations. Čím je obhajované tvrzení pochybnější, tím je propaganda úpornější. Čím je úpornější, tím méně je přesvědčivá. Je lhostejně, zda jde o „konečné vítězství“, „kulturní revoluci“ nebo „trh bez přívlastků“. Cílová skupina indoktrinace by měla zatnout zuby a bloudit v naději, že cesta je správná. Jenže víra v odbornost odborníků a přesvědčení, že vědci opravdu něco vědí, když nedokážou ani přibližně předvídat vývoj, je už narušena. Je stále obtížnější najít sportovce a umělce, kteří se propůjčí k podpoře příliš zjevných lží. Argumentace původně předkládaná jako racionální se hroutí.

Odklánění zoufalství

Nastává čas na zesílenou mediální masáž a odvádění pozornosti (hledání úniku od nepříznivé reality), tak pěkně popsané v knize Neila Postmana „Ubavit se k smrti“. Některým jedincům to nestačí, proto je mediální protiofenziva na podporu hroutícího se přesvědčení o zjevené pravdě o neposkvrněném početí tržního hospodářství bez přívlastků hojně vyztužena nejen odborníky stále méně přesvědčivě předvídajícími oživení v příštím čtvrtletí, ale i vystoupeními duchovních odklánějících úzkost z budoucnosti do abstraktních sfér. Mají argumentaci ztíženou špatnou zkušeností lidí a skandály katolické církve a proto příliš nepřipomínají desatero, ale spíše radostnou atmosféru svátků, které dávají zapomenout na světský shon, a také konání dobra ve formě charity. To je velice důležité v době, kdy neoliberalismus vyvazuje stát, který ovládá, z povinnosti pomáhat potřebným tím, že postupně ruší nárok na pomoc, nebo činí pomoc natolik nedostatečnou, že neumožňuje přežití.

A v této neoliberálními vládami vytvořené zoufalé situaci „sociálně vyloučených“ přichází církev. Nepomáhá jen chudákům, pomáhá také sobě a neoliberálům pomáhá zastírat důsledky neoliberálních reforem. Je to symbióza (vzájemný parazitismus, který účastníkům vyhovuje) neoliberálů a církve.

Neolibrálové vytvářejí bídu a církve pomáhají zakrývat perverznost neoliberalismu. Pomoc má ovšem svoje náklady. Církev je čerpá ze státního rozpočtu. Jednak ze subkapitoly k financování církví, jednak má církev své lobby a své lidi v komisích „doporučujících“ rozdělování peněz ze státního rozpočtu na sociální, vzdělávací a jiné projekty. Granty živí ovšem také zaměstnance a i ti jsou pak vděční a uvědomělí. Církev pomáhá za peníze vybrané od všech plátců daní. Vypadá to jako dobro až na ten snadno přehlédnutelný detail, že na pomoc nemá nikdo nárok. Tím se liší charita od sociálního státu. Potřebný musí být hodný, sympatický a viditelný, aby se přerozdělovači daní ustrnuli. Zbývá stále rostoucí počet chudáků, kterým nepomáhá nikdo. Již tiše téměř zlikvidovaný sociální stát pomáhal každému, kdo splnil zákonem stanovená kritéria. Obdarovaní necítili vděk, protože měli nárok. Čím méně mají nárok, tím budou vděčnější.

Jak prosté. Neoliberalismem vyvolaný společenský rozvrat a šíření bídy se ovšem zrychluje. Rozkradení veřejného vlastnictví, veřejných fondů a také čím dál větší vysávání drobných soukromých zdrojů urychluje šíření bídy. Církev může charitou pomáhat chudákům, získávat jejich vděčnost a odvádět jejich pozornost od příčin jejich bídy. Na tento projekt bude potřebovat čím dál víc peněz. Čím menší budou mít chudáci možnost získat pomoc, tím budou vděčnější a ochotnější odklánět svoji pozornost. Církev tak není viník, jen symbiotický organismus viníka- neoliberalismu.

Cena za odpustek

Svatá církev ve středověku prodávala odpustky. To ví skoro každý, i když v dnešní škole se to děti možná nedozvědí. Prodej odpustků byl důsledkem krize feudalismu a církve. Sám ke krizi dále přispíval, neboť byl předmětem kritiky. Církev se ovšem s kritiky dovedla humánně vyrovnat. Jejich krev nebyla prolita, byli upáleni. Pokračující krize vedla k církví organizovanému upalování „čarodějnic“ a pronásledování jinověrců. To se zastavilo až vlivem myšlenek osvícenství a jimi deklarovanou existencí lidských práv nezávislých na víře a církvi. Proto se dnes osvícenství (a vše co následovalo) znovu dostává do klatby. Církev však byla také velkým feudálem s obrovským pozemkovým vlastnictvím. To se rozmnožovalo dřinou chudáků, kteří na něm pracovali. Proto také byl tento majetek ve své naprosté většině „vrácen lidu“ již za I. republiky s masarykovským „odklonem od Říma“. Co bylo ukradeno, má být vráceno. Nyní má být pod stejným heslem ukradeno to, co bylo vráceno. Podle průzkumu je 69% dospělých obyvatel ČR proti. Co na tom neoliberální vládě záleží?

Církev ovšem nepřestala prodávat odpustky. Pouze tato praxe získala sofistikovanější formu. Bezduché a nemravné kradení a vydírání potřebují neoliberální vlády přikrýt oduševnělostí a charitou. Václav Klaus to po letech nevstřícnosti k církvi pochopil. Pravděpodobně sám původně nedohlédl děsivé důsledky neoliberálních reforem. Církev byla po většinu své existence ochotna naprosto nevidět nemravnost vládnoucích vrstev (ovšem nemravnost byrokratického socialismu viděla velmi zřetelně, protože jí upíral majetek a výsadní postavení). Zločiny odpustí, když dostane zaplaceno. To je odpustek.

Odpustek, který má být církvím (ovšem téměř výhradně katolické) z veřejných fondů poskytnut, je trochu drahý, ale neoliberálové nejsou žádní troškaři. „Ekologický supertendr“ „nejlepšímu ministrovi financí“ Kalouskovi nevyšel, Nečas se bál. Generální odpustek projde, protože Nečas ví, koho se bát víc. Odpustek stačit nebude.

Ti, kteří skutečně vládnou, nikoli jejich pohůnci ve vládách nemohou necítit neklid ve veřejnosti. Neoliberální „demokracie“ znamená, že vládnou ti, kteří si mohou všechno koupit nebo ukrást. Včetně veřejného mínění.  Pokud se veřejné mínění vymkne kontrole, vznikne nutnost odstranit demokratickou fasádu neoliberálního režimu. Po zrušení sociálního státu přijde na řadu demokracie. Lid, který demokraticky zvolí totalitu, má po starostech. Nebo o starost víc: Jak se jí zbavit. 

Psáno pro Prvnizpravy.cz
Ivan David