Euro se sice hroutí, ale ani zde se euroskeptici moc radovat nemohou. Jakkoli by mohli cítit jisté zadostiučinění a doufat i v brzký konec Unie, který by mohl následovat po rozpadu eurozóny - vše naopak skončí jen větším utužením Evropy. Krize se stane katalyzátorem jednotné ekonomické vlády EU. Prezident Klaus bude zřejmě brzy držet hladovku, jak sám prohlásil, protože evropský vzdoroprezident v Bruselu se už třese na to, jak bude jednotlivým zemím schvalovat rozpočty.
Naopak pravdoláskařské partaje - TOP 09 a Věci veřejné - surfují na vlně přehnaného mediálního zájmu. Tyto prázdné nádoby s líbivými etiketami čekají na to, až budou po volbách naplněny novým obsahem, "překlopeny" do politických formací nahony vzdálených tomu, jak se nyní prezentují. Ne nadarmo se v politických kruzích mluví o chystaném konci Miroslava Kalouska.
Pravdivým a laskavým ale nejde jen o to, aby se jejich kukaččí mláďata vylíhla v co nejvíce stranách. Jde jim zároveň i o co největší znejistění a překopání politické scény.
Česká televize proto řádí jako smyslů zbavená. Našpulené rtíky všudypřítomného Václava Moravce neopouštějí obrazovku, před kamerami se střídají nekonečné zástupy chartistů, disidentů, zkrachovalých politiků, rádobyexpertů, oživlých politických zombie, moralistů, "nezávislých" novinářů, politologů a analytiků:
Když pak líčí staré lidi jako levicová monstra, blikne jen tak mimochodem na záběru podobizna prezidenta Klause - jen další z triků, kterými chce rozběsněná neokonzervativní klika co nejvíce vychýlit náladu ve společnosti ve svůj prospěch. Klaus - Moskva - levice - špatné - staré. Kníže - Amerika - pravice - dobré - mladé. Útočí podprahově, snažíc se nám vsugerovat opět onu známou blbou náladu.
Jako novinář, který v práci poslouchá jedním uchem ČT24, si tak musím nespočetněkrát za den vyslechnout i agitační reklamu ČT začínající citátem "Naše země nevzkvétá". Co na tom, že jde o citát z roku 1990? Elitářům na ruku jdoucí Kavčí hory nám jej tlačí do mysli den co den už několik měsíců - zřejmě aby podprahově donutily novináře myslet si, že - teď, nebo nikdy. Že jsme na tom špatně a jestli nyní neotočíme kormidlem k břehům Pravdy a Lásky, bude s námi amen.
Téměř v každém rozhovoru neopomene proto zdůraznit, že každých dvacet let dochází k jakési, ehm, generační výměně, čímž v nás nepozorovaně posiluje pocit, že to jsme my sami, kteří po této změně touží. Nedávno dokonce prohlásil, že by to už nějakou tu revoluci chtělo. A že kdyby ji někdo uskutečnil, vůbec by se nezlobil, že?
Přitom nemá žádné revolucionáře, žádné herce, které by do svého dramatu dosadil. Jeho kulisy jsou oprýskané a několikrát přemalovávané, herci profláklí, okoukaní, unavení. Stále stejný scénář, stejné monology, stejné postavy.
Inu, je to podivná Hra. Ale protože dnes na politické scéně chybí strana, která by reformní odkaz devadesátých let hájila, která by těmto Zieleniecům, Švejnarům a Pánkům oponovala, zřejmě bude Hrou úspěšnou. Zřejmě se z ní propadák nestane. Zřejmě ji kritici nestrhají. Zřejmě se bude hrát. Zřejmě na ni lidé budou chodit a zřejmě jí budou aplaudovat.
Zřejmě se revoluce znovu podaří.
Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš