Dlouhatánské chodby eurounijních paláců oněměly uraženou ješitností. Zatímco v Praze vrcholil summit světového významu, lídři EU, kteří by na něm tak rádi byli, museli zůstat ve svých kancelářích. Ticho v Bruselu by se dalo krájet. Dusná atmosféra. Špičky EU si rovnají kancelářské sponky, bubnují nervózně prsty po mahagonových deskách svých psacích stolů a v televizi smutně sledují záběry ze Španělského sálu.  

Na americko-ruský summit v Praze totiž nebyl pozván nikdo z unijních matadorů, ani nově objevených tváří Unie. Americká ani ruská strana nepovažovala za nutné, aby se při této bilaterální záležitosti producírovali před fotoaparáty soudruzi z Evropského svazu, jakkoli ti by si to přáli.

A na Hradě ostatně jejich absence nikdo nelitoval, ba naopak. Prezident Václav Klaus pobaveně glosoval, že zde nikomu nechyběli.

Neříkal to přitom jen tak z ledajaké zlomyslnosti, ale v reakci na stížnosti z Bruselu, které se začaly po summitu ozývat. Jak si mohli Američané a Rusové dovolit ignorovat velké evropské státníky? zlobili se evropští vládci. A proč vůbec dohodu nepodepsali u nás, v Paříži? Copak jsme nepřijali v Lisabonu smlouvu, díky které jsme se stali globálními hráči? kroutí nevěřícně hlavou nad nespravedlností světa.

O týden později Evropa oněměla a každý soudný člověk smekl pomyslný klobouk, zastavil se při zvuku kostelních zvonů, uctil minutou ticha tragédii polského národa, který přišel o své vůdce. A zatímco slušní politici oblékli černé šaty a přijeli vzdát poslední hold polskému prezidentskému páru, bruselské elity opět chyběly. Tentokrát ale proto, že se demonstrativně rozhodly zůstat doma. V Bruselu se tvářily, že mají na práci důležitější věci - ořezávaly si tužky, vymýšlely směrnice a plánovaly příští desetiletku.

Hle, veškeré řeči o jednotné Evropě jsou jen falešnými a prázdnými frázemi, vyčetl jim v té souvislosti opět prezident Václav Klaus. Když měli skutečně prokázat svou solidaritu, ukázali bruselští politici místo toho lhostejnost a povýšenost.

Zajímají je totiž jen summity a konference, kde se mohou fotografovat, třást si rukama, plácat se po zádech, pokrytecky se na sebe usmívat. Milují lesk kongresových center, vrnění kamer a blýskání fotospouští. Značky na koberci a skupinové fotky, červené koberce a limuzíny. V zemi oděné do smuteční černi by si jich nikdo nevšímal.

Polského prezidenta navíc z duše nenáviděli. Byl ztělesněním všeho toho, proti čemu bojují. Patřil do jiné světa. Když potřebovali jeho podpis pod Lisabonskou smlouvu, Polákům podkuřovali, slibovali, nadbíhali, upláceli je a korumpovali. Když prezident tlaku podlehl a smlouvu ratifikoval, rádi se na tu show přijeli do Polska předvádět. Teď už ale Polsko k ničemu nepotřebují a přezíravě ho přehlíží.

Neurážejí tím ale jen Poláky názorově se hlásící k odkazu Lecha Kaczyńského, ale Polsko celé.

Takové jsou evropské elity. Své národy zradily, nezáleží jim na nich. A na globální úrovni se s nimi stejně nikdo nebaví.  

Uvízly ve vzduchoprázdnu.

Dobře jim tak.

Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš