Tedy zdravotnictví opět musí představovat systém kvalitní dostupné péče poskytovaný kooperujícími (nikoli konkurujícími) zdravotnickými zařízeními. Tak tomu dnes není.

Titulek, že ČSSD odmítá „zdravotní reformy“ mě poněkud zamrzel. Není to pravda. Reforma není označením něčeho dobrého, progresivního, jak se nám snaží vsugerovat média,  ale označením změny dosažené politickými prostředky zřejmě s politickými cíli. Jestliže zdravotnictví není v pořádku, reformy zcela jistě potřebuje. Samozřejmě opačné, než ty, které prosazuje pravicová vláda, která, jak jsem se dnes od „celebrity“ Lucie Borhyové na TV Nova dozvěděl, neustoupí, protože pro to prý nemá prostor. Je to výrok k zamyšlení. Že by už byla na útěku?

Provládní novináři těžko překvapí ještě větší podlézavostí, zenitu už bylo asi dosaženo. Ve snaze popularizovat současné protilidové vládní reformy a současně očerňovat opozici přicházejí se stále sofistikovanějšími výroky. Například, že „opozice odmítá snížení státního deficitu“, nebo „opozice je proti rozdělení péče na standard a nadstandard“. Současným vrcholem je asi zdůrazňování, že nové zákony budou zajišťovat „práva pacientů“. Úmyslné zakrývání podstaty pravicové reformy se dost daří. Současné reformy jsou jen dalším krokem na 21 let trvající cestě k privatizaci zdravotní péče (s krátkými přibrzděními). Ta má dvojí smysl. Prvním je zisk provozovatelů, druhým je zabránit jakékoli budoucí levicové opozici, aby mohla cokoli možným voličům nabídnout, i když důsledky privatizace budou děsivé. Méně pravicový Obama, pravda, „levicovou reformu“ nabízel. Před volbami mi kalifornský profesor organizace zdravotnictví nadšeně vykládal, jaký to bude převrat. Že by byl tak naivní? Byl. Pravice zprivatizované zdravotnictví nepustí. Co kdyby příště lidé skutečně místo absence u volebních uren začali volit levici? Výše poplatků je nepodstatná, občan si má zvyknout bez reptání platit a zvyknout si, že nákladná péče není pro něj. Pravice opravdu nechce občanům škodit. Chce prospívat těm, kteří ji sponzorují a vydělávají na její politice. Ale to si žádá oběti...

Pravicové zdravotnictví

Předseda Odborového svazu Kovo Josef Středula tvrdí (http://www.prvnizpravy.cz/video/josef-stredula-cmkos---nechceme-zdravotnictvi-pro-chude-a-bohate/), že je překvapen, že zdravotnictví může být pravicové. Prý si myslel, že zdravotnictví může být jen buď dobré, nebo špatné. Tím jsem zase překvapen já. Pravicové zdravotnictví se buduje už od listopadu 1989. Už v prvních dnech byly prosazovány pravicovými aktivisty jisté vymoženosti. Většinou jde o věci, které jsou natolik zásadní, že zcela unikají pozornosti. Především bylo zabráněno tomu, aby zdravotnictví bylo opravdu zdravotnictvím, tedy řízeným systémem. Největší radikálové dokonce chtěli začít zrušením Ministerstva zdravotnictví. Brzo však pochopili, že zrušení systému se nejlépe řídí právě z ministerstva. Příslušné zákony musí přece někdo připravit. Klener se zdál být málo radikální a aspoň nějaký systém chtěl zachovat, Bojar byl ochotnější, ale radikálům dostatečně nevyhověl. Nedávno jsem se z věrohodného zdroje dozvěděl, že Lom vzdor prohlášením chápal rizika a odmítal překotnou likvidaci systému. To Rubáš byl jiný sekáč. Prohlásil natvrdo, že jediným cílem úřadu musí být privatizace zdravotnictví a že není „žádný socialistický plánovač“, to když po něm chtěli koncepci. Privatizaci měly usnadnit zdravotní pojišťovny, zejména jejich mnohost s růzností nabídek. Některé nabídky byly tak lákavé, že se pojišťovny stávaly obětí vlastního úspěchu (častěji obětí neschopnosti a chamtivosti managementu). Zdravotnická zařízení se privatizovala. Ta, která se privatizovat neměla, dostávala výjimky a privatizovala se také. Ideálem pravice bylo prostředí bez jakéhokoli řízení (s výjimkou neviditelné ruky trhu vymyšlené Adamem Smithem, který zemřel ve stejném roce jako císař Josef II. ). Hlavní osa zdravotní péče- nemocnice měly být samostatnými nespolupracujícími konkurenčními subjekty. Aby zmizel dohled, přehled a koncepce, byly již v roce 1990 zrušeny Krajské ústavy národního zdraví. Velkou nezamýšlenou podporu získala pravice překvapivě od Zemanovy vlády (po mé rezignaci) převedením „okresních“ a některých původně krajských nemocnic do majetku krajů. Pravicovým hejtmanům netrvalo dlouho a fakticky zprivatizovali většinu nemocnic. Naše zdravotnictví je hodně napravo od Rakousko- Uherského. Veřejné zdravotní pojištění pro každého nebylo, ale zjevně se k němu směřovalo a hlavně, zdravotnictví se budovalo jako řízený systém a důležitá součást humanitární pomoci trpícím včetně nemajetných.

Zpráva o zemských ústavech pro choromyslné z roku 1897 ve své první větě praví: „Mezi charakteristické znaky našeho ku konci se schylujícího století přináleží bez odporu  zvýšená starost o nuzné vůbec. Ve všech kulturních státech jeví se čím dále tím více snaha, čistou humanitou prodchnutá, nemocným věnovati ústavy všemi vymoženostmi moderní techniky a skvělým vnitřním zařízením opatřené a staré ku ošetřování nemocných sloužící  budovy nahraditi novými velkolepými stavbami, ba přímo paláci.“ Šlo o zemské nebo obecní nemocnice. Soukromý sektor byl zcela okrajovou záležitostí. Dnes jde o pomoc spekulantům čistou chamtivostí prodchnutou, aby dosáhli ještě větších zisků.

Jaká reforma je potřeba

Václav Moravec ve svém nedělním TV pořadu tvrdil, že o „reformu se pokoušeli všichni ministři, současný ministr Leoš Heger však došel nejdále“. Václav Moravec by asi neměl svůj pořad, kdyby nechválil. Nejde o to, kdo došel nejdál, ale jakým směrem. Heger vpravo. Ne všichni ministři usilovali o reformu. Já jsem se o ní určitě nepokoušel. Byl jsem sice zřejmě největší sebevrah v Zemanově „vládě sebevrahů“, nikoli snad idiot. K reformě jsou potřeba zákony a na jejich prosazení spolehlivá většina ve Sněmovně. Byl jsem ministr ve vládě menšinové, která byla ODS tolerována s cílem, aby se znemožnila, protože nic neprosadí a bude trvalým terčem médií. Sice jsem předložil vládě koncepci, ale ta byla pouze „vzata na vědomí“, protože to doporučil vlivný člen vlády, který to zdůvodnil tím, že kdyby byla schválena, muselo by se podle ní postupovat… Pokoušel jsem se pouze zabránit ještě větším zvěrstvům než jaká už byla napáchána, což se mi částečně podařilo. I když v následujícím období byla ve Sněmovně levicová většina, vládla koalice nelevicová. Ministři za ČSSD tudíž mnoho koncepčního neprosadili. Někteří by toho ostatně ani nebyli schopni.

O tom zásadním, co zdravotnictví potřebuje, se veřejně vůbec nemluví… Do zdravotnictví je třeba vrátit koncepci, systém, odpovědnost, kooperaci, definované parametry a kontrolu. Tedy zdravotnictví opět musí představovat systém kvalitní dostupné péče poskytovaný kooperujícími (nikoli konkurujícími) zdravotnickými zařízeními. Tak tomu dnes není. Systém nebude fungovat, pokud nebude mít za každou jeho část někdo konkrétní zákonem definovanou a vymahatelnou odpovědnost. To dnes není, aniž by si toho (až na výjimky) někdo všiml. Systém musí mít definované cíle a definované prostředky, tedy koncepci. Žádnou nemá, jen chaotické změny směrem k privatizaci a nevymahatelnosti ústavních záruk. „Samozřejmě“ není definována žádná síť zařízení. O tom, která zařízení mohou „působit na trhu“, rozhoduje VZP bez jakékoli vymahatelné odpovědnosti. Protože nejsou definovány parametry, tedy náležitý stav, není možná ani kontrola, protože ta je srovnáním existujícího stavu se stavem náležitým. Protože tedy nelze popsat odchylky od stavu náležitého a nelze je zjistit, není možná ani náprava. Proto je zdravotnictví čím dál chaotičtější a děravější.

Diskuse o optimálním počtu pojišťoven, nadstandardech, rychlosti sanitek a hypotetickém vyrovnání hypotetického dluhu jsou jenom zbytečné kecy o pseudoproblémech. Tím podstatným jsou podmínky pro naplnění oprávněných požadavků občanů garantovaných ústavou. Pravice nás od toho vzdaluje. Zatím.

Pro Prvnizpravy.cz
Ivan David