Tím je obrana národa před stále módnějším volání po světové vládě a obrana lidské svobody jako takové před snahou nastolit jakýsi nový světový pořádek, ve kterém jsou občanské svobody okleštěny na míru v posledních stoletích nevídanou. Pořádek, který představuje jakousi soft-totalitu, která ale i v této své měkké verzi (protože kompenzovaná relativním blahobytem a materiálním dostatkem) může být vposledku horší, než kterákoli totalita dob minulých.

Národní státy jsou totiž poslední desetiletí vystaveny těm nejhrubším útokům, které mají za cíl připravit veřejnost na myšlenku, že jsou reliktem minulosti, který musí ustoupit novému typu zřízení - nejprve kontinentálním říším, svazům, uniím (Evropské, Africké, Severoamerické), v další fázi pak vládě jedné jediné - rovnou celosvětové.

Stejně tak lidské svobody nebyly dosud nikdy tak podkopány a svázány pod záminkou různých bojů proti fiktivním globálním hrozbám, jako je tomu nyní - převážně po 11. září 2001, dále s rozvojem nejmodernějších komunikačních technologií, které umožňují dosud netušené možnosti kontroly lidstva, ale i s rozvojem mediálně jištěných mystifikačních kampaní, které nás připravují tu na povinné očkování proti neznámým novým virům, tu na zákazy toho či onoho nebo na zavedení čipů pod kůži. Nemluvě o tom, kolik tajných projektů probíhá za našimi zády a bez vědomí veřejnosti - ať jde o umělé řízení počasí či kontrolu populace skrze údajně neškodné vakcíny a pilulky.

Pravice, která zoufale vymýšlí, čím upoutat voliče a v záchvatu hrůzy z vlastní marginalizace se přesouvá do pomyslného politické středu, veškeré tyto nebezpečné jevy, tendence a snahy dosud ignorovala. Pochopit by se to dalo v případě, kdy k nim docházelo jaksi skrytě a děly se "za oponou", na pováženou ale je, že nebije na poplach ani v době, kdy se o zavedení tohoto nového globálního pořádku, rozuměj jedné světové vlády řízené několika vyvolenými jedinci, začíná mluvit už zcela otevřeně a nepokrytě. Mnohé západní "pravicové" strany na tomto procesu eroze lidské a národní samostatnosti dokonce participují.

Přípravy na takový systém celoplanetární vlády trvají přitom už několik desetiletí. Ale až nyní se zdá, že její protagonisté jsou od nastolení vysněného řádu jen krůček. Zároveň se uměle vytvářenou poptávkou podařilo ve společnosti vytvořit dojem, že i lidstvo samo je na takový typ zřízení připraveno a dokonce po něm zoufale volá - pod tlakem globální ekonomické krize, alarmistického vřeštění, strašení terorismem či smrtonosnými viry.

Proti této zpupné myšlence se samozřejmě formuje i přirozený odpor svobodymilovných lidí, kteří ve světovládě řešení globálních problémů nespatřují, nýbrž se jí naopak oprávněně děsí. Jejich varovné hlasy v běžných sdělovacích prostředcích, hlásné to troubě globalistů, přirozeně nezazní, na - zatím ještě svobodném - internetu ale už dlouho k jakémusi odboji (alespoň v informační rovině) dochází. Zvídavý člověk se zde může dozvědět to, co mu mělo zůstat skryto.

Jak je na tom v tomto ohledu Česká republika? Bohužel nedobře. Vlivu všech výše naznačených negativních jevů uchráněna není a probíhají v ní už roky, oproti Západu v nijak nezmenšené míře. Odpor veřejnosti, která by si měla žárlivě své svobody střežit, je ale přitom teprve v plenkách.

A politici? Ti pro jistotu o ničem jako je světová vláda nevědí, vyjma tedy těch neomarxistických (Havel, Švejnar a další), kteří koncept světovlády obhajují, protože to dostali za úkol (viz Havlův proslov v europarlamentu či Švejnarova řeč "To Spread The Rewards of New World Order" z roku 2001). Drtivá většina českých politiků žije svými žabomyšími spory či vymýšlením toho, jak se podělit na provizích ze státních zakázek. Je jasné, že na přemítání o vážných hrozbách už jim nezbývá kapacita, nemluvě o tom, že kapacita mozková mnoha z nich by ani takové informace nebyla s to pochopit. A to i navzdory tomu, že světovláda bytostně ohrožuje i je samotné (protože z nich dělá bezvýznamné loutky s čím dál menším vlivem a autoritou).

Jedinou zárukou toho, že se v českém prostředí alespoň někdo hrozícím nebezpečím trápí, je prezident republiky. Nejenže si sám vážnost situace uvědomuje, ale snaží se ve veřejnosti vykřesat jiskry obezřetnosti. A konzervativní pravici dát zároveň téma, které by ji na příštích několik let mohlo vrátit na výsluní, pokud by se ho skutečně ujala. Jaká by měla být (a o čem by měla být) česká pravicová politika, nechce-li trpně přebírat témata levice? Klaus to ví a z Hradu to opatrně naznačuje. Měla by být o boji za lidskou svobodu, který se nyní jeví stále naléhavějším. To k pravici samozřejmě patří odjakživa, ale nový rozměr tomuto pojmu dávají stále méně skrývané snahy o ustavení už dříve ohlášeného New World Order.  

Náznaky toho, že se prezidentovo myšlení ubírá právě tímto směrem, můžeme pozorovat už delší dobu. Kritika údajného globálního oteplování či Evropské unie jakoby byla nezbytnou předehrou. Stále častěji se totiž nyní prezident vyslovuje proti globální vládě. Významným způsobem tak učinil ve své knize "Kde začíná zítřek", v projevu na Žofíně, v eseji o úpadku liberalismu, ale i při mnoha dalších příležitostech. Počet jeho výroků na toto téma se neustále zvyšuje, přičemž podobná varování poslední dobou vkládá i do tak na první pohled s problémem nesouvisejících textů jako je například předmluva knížečky zápisků ze zahraničních cest.

Z problematiky hrozící globální vlády se tak pomalu ale jistě stává další velké Klausovo téma - po boji s klimatology či věrozvěsty evropské integrace.

Chystá se na něj dokonce promluvit i při nynější návštěvě Spojených států a to v newyorském sídle OSN, tedy v téměř pomyslné jámě lvové. "Jednou z nejvíce nebezpečných myšlenek poslední doby je myšlenka globální vlády. Je to totální nesmysl a já se tuto myšlenku pokusím zneškodnit," řekl dokonce prezident v debatě se studenty Univerzity Johnse Hopkinse pár dní před svým vystoupením.

Klaus tak otevřeně vyhlašuje válku dalšímu z -ismů, který je podle něj nebezpečnější, než kterýkoli jiný. Proč to dělá?

Ve skutečnosti nejde o žádné náhodné vybírání kontroverzních témat, které by prezidentovi slibovaly příležitost zviditelnit se a provokovat, jak často někteří komentátoři zlolejně píší. V Klausově kritice globálního oteplování, prasečí chřipky a následné vakcinace, unifikace evropského kontinentu, údajného mezinárodního terorismu, státních zásahů do trhu a nyní nejnověji v kritice světové vlády je přísná vnitřní logika.

Všechna zmíněná témata totiž se světovou vládou úzce souvisejí, jsou nástrojem k jejímu prosazení. Klaus to dobře ví a proto ve své kritice postupuje systematicky. Nekritizuje globální oteplování prvoplánově jako pouhý projev lidské hlouposti a panikaření, nýbrž jako politický podvod par excelance, který je součástí mnohem širšího plánu. Vůbec v něm nejde především o výnosný byznys pro různé firmy, ale o záminku pro vznik nových daní, nových bank, nových úřadů. O metamorfózu stávajících mezinárodních institucí a organizací (OSN, WHO, IPCC aj.) v jakási nová celosvětová ministerstva coby předzvěst slibované global governance. Stejně tak vakcíny na uměle vytvořený virus prasečí chřipky sloužily k obohacení majitelů farmakoncernů až jako vedlejší produkt - jejich hlavním smyslem bylo otestování toho, jak dalece je lidstvo ovladatelné a jak učinit, aby bylo ještě ovladatelnější.

Podobně téma Lisabonské smlouvy a vůbec evropské integrace je také jen předehrou k dalšímu přesouvání pravomocí - nyní už z kontinentální - na celosvětovou úroveň.

K oběma hlavním Klausovým tématům (EU a alarmismus) přitom bylo už skoro vše podstatné řečeno. Koncept globálního oteplování byl zpochybněn a pokud je někomu horko, pak hlavně alarmistům pod náporem argumentů klimaskeptiků (proto nás už raději pomalu připravují na globální ochlazení). Stejně tak i většina obyvatel Evropy už dávno prokoukla pravou podstatu Evropské unie a v kritice utahování evropských šroubů zazněly snad veškeré myslitelné argumenty.

Politicky samozřejmě jsme a budeme svědky toho, že tyto procesy (integrace EU či boje za záchranu planety) budou i nadále pokračovat (třebaže jejich ideový základ byl úspěšně zpochybněn), protože jde o rozjetý vlak, který ze setrvačnosti několik dalších let spokojeně pojede dál, třebaže se nálada ve společnosti už změnila.

Dokonce se dá říci, že veřejné mínění se už vyloženě obrací a klima- či euroskeptikům dává zapravdu. Nikdo k tomu ale už nic nového zřejmě neřekne, protože už není, co. Nyní zbývá jen apelovat na zdravý selský rozum.

O to aktuálněji se nyní bude hovořit o světové vládě, protože ti, co si ji přejí, si uvědomují, že čas pracuje proti nim. Myšlenka evropského superstátu či globálního oteplování způsobeného člověkem se totiž sama znemožnila a světovou vládu je proto třeba nastolit dříve, než lidé poznají, že i ona je důmyslným politickým podvodem (právě proto, že její existence je vysvětlována potřebou boje proti těmto globálním problémům, které se nyní ukazují jako smyšlené, falešné a záměrně zinscenované, aby světovládu zpětně ospravedlnily).

Globalisté tak nyní po letech spřádání plánů za zavřenými dveřmi odkryli karty a v rafinovaně nastolených krizích doufají, že jim zavedení světovlády projde. Ten, kdo si dává věci do souvislosti, proto ví, že právě nyní je nejlepší čas vystoupit proti nim.

Klaus tak vlastně ve svém ideovém zápase postupuje do dalšího "levelu", použiji-li počítačovou terminologii. V předešlých kolech bojoval s gory či barrosy, nyní postupuje do nového ringu, kde se bude utkávat s rockefellery, brzezinskymi a kissingery (tedy přesněji řečeno s jejich nastrčenými figurkami, protože oni zůstávají umně v pozadí).

Místo pošklebování, se kterým už brzy někteří komentátoři vyrukují, až jim opožděně dojde, že Klaus rozehrál další bitvu, bychom měli prezidentovi v tomto zápase držet palce.

Bohužel totiž nejde jen o virtuální počítačovou hru. Hraje se naživo a hraje se o nás všechny.

Adam B. Bartoš