Třicáté by nemuselo být významným výročím, kdyby svět jel po koleji a na kolech k cíli, který měla VŘSR. Problém je v tom, že desáté, dvacáté a ani pětadvacáté výročí nestačili k reflexi a poučení elit a kolej spojující EU a RF skončila na hranici v Užhorodu. Budují se jiné koleje a budou i další výročí. Jaká? Když se ohlédneme zpět, vidíme, že každý historický milník znamenal ostrý pohyb v mezinárodním dění. Deset let bez SSSR – útoky 11. září 2001. Dvacet let – arabské jaro. To se stalo zlomovým bodem pro vnímání zdánlivě univerzálních západních hodnot a myšlenek na mezinárodní scéně jako celku. Pětadvacet let bez SSSR představuje již dvojitý šok: brexit a prezident Donald Trump. Uvedené 25. výročí rozpadu SSSR indikuje pomalý a jistý obrat, který pokračuje i k 30. výročí. Kam vede obrat? Krátké připomenutí Francie filozofem Georgem Christophem Lichtenbergem (1742-1799) v době Francouzské revoluce může pomoci porozumět tomu, co se dnes děje a proč jeho slova platí i dnes v Evropě a ČR.

Lidé cítí a prožívají na vlastní kůži, že EU neřeší problémy, které jediný stát již nemůže vyřešit. A především lidé cítí a prožívají na vlastní kůži, že EU představuje nejenom hospodářský, ale také sociální problém. EU nese s sebou riziko ztráty evropské kulturní a hodnotové různorodosti, tj. identity. EU a zbytek Evropy potřebují lásku, vášeň a politiky, kteří by měli být schopní pečovat o rychle hasnoucí evropský zázrak a léčit jeho rány. Takové politiky bohužel nevidím na horizontu, ani za ním. Za to vidím analog duální moci a boje v mnoha státech, včetně RF a ČR, zmíněný v úvodu příspěvku. To nevěští nic dobrého, především během generační změny na všech úrovních státní správy a známé podpory z venku.

Jestliže vizionář byl doposud považován za pramen strašidelných snů, fantastických vizí a stavitelem vzdušných hradů a zámků, to dnes existuje deficit politických vizí. Současní vizionáři bez vize budou proto v představitelné budoucnosti nazýváni hrobníky (hrobaři). To proto, že formující se nová vláda se rozhodla vládnout po staru, bez jediné vize. Proto nebude vnímat, že jak ve středu země, tak na okraji včetně veřejné správy se již dnes projevují známky revoluční situace. Nižší třídy vedoucí vertikály přestaly chápat, jak vlaky jezdí v systému strategického plánování, přestaly nést jakoukoli odpovědnost a nevědí nic o rozdílu mezi skutečnou realitou (životními potřebami) a virtuální realitou (zbožné chtíče a přání).

Max Weber říká, že revoluce nedělají ti, kteří jsou úplně na dně, ale ti, jejichž sociální status a reálná pozice jsou v rozporu. Platí současně, že jsou li lidé zadlužení, a těch je v ČR více než dost, nemají prakticky možnost revoltovat. Nikdo, včetně volených politiků, nemůže nahlédnout do duše a myslí druhého člověka s pomocí primitivního násilí se zneužívám moci, delegované mu na dobu určitou.

Lokální revoluce v ČR je příležitostí i pro práci Institutu české levice. Nabízí se semináře například na téma zpracované knižně Jindřichem Zelenským - O logické struktuře Marxova Kapitálu (1962), nebo rozbor Praxe a rozum (1968). Kniha byla mj. přeložena do němčiny, angličtiny, japonštiny a dalších jazyků. Jedním z předních úkolů rozboru bylo pozitivně se vyrovnat s literaturou, která - třebaže z nemarxistického hlediska - se zabývá Marxovým poměrem k filosofické tradici tak, že teoreticky argumentuje a je založena na důkladné znalosti látky. Nebo seminář na téma – Proč je Marx myslitelem současnosti v zahraničí a ne v ČR? Marx byl prvním, kdo pochopil význam globalizace, Jaromír Sedlák (1925) psal o globálních problémech dříve, než se tématu chopila média. Doporučuji studium knihy - Globální problémy lidstva: ke konstituování a perspektivám marxisticko-leninské a kritice nemarxistické globalistiky. Jako třetí příklad pro semináře se nabízí kultura. Levice nemůže být akceschopnou bez jasné kulturní politiky, bez jasných myšlenek a koncepcí. Ty obsahují téma umožňující například uvědomit si skutečné rozdíly mezi taktikou, strategií a teorií.