A obyvatelé, především „západní Evropy“, nejsou schopni odporu. Jaké jsou příčiny této nemohoucnosti, odevzdanosti a degenerace evropské společnosti, které zasahují čím dál víc í naši zem?

Lidská lenost, strach, sobectví, chamtivost, pohodlnost……..vyberte si, to vše tu bylo, je a pokud máme nějakou budoucnost tak i bude. Co tu ale nikdy v takovém rozsahu jako dnes nebylo, je dokonalé spoutání občanů závislostí na státní moci. Státu se podařilo vytvořit systém, před kterým – bez jeho „laskavé pomoci“ není možné obstát. Stejně jako stát s námi, to EU provedla s ním. Tím stát sebe i nás dostal do pasti, protože být v EU a nepřijmout jeho nemoci nejde a odejít je prý náš konec! Je otázkou, co je horší. Už jednou jsme cca čtyřicet let pěli stejnou píseň socialistického spolku a náš pokus o samostatnou tvorbu ukončily tanky a dávky ze samopalů. Museli jsme vyčkat do společného rozpadu. Přesto bych to zkusil znovu. Tentokrát nebude stačit společná píseň. Ztrátu národní písně jsme dokázali přežít, ale ztrátu vlasti? Co nám zbude? Po třiceti letech cesty za svobodou a demokracií nám hrozí, že přijdeme o oboje a ještě o vlast. Zem, kde jsme vyrostli, kde máme domov a místa nám drahá, lidi, ke kterým patříme a předky, co vytvořili historii a národní odkaz za které se rozhodně nemusíme stydět. Ta hrozba je reálná a dokonce velmi.

21.8. v den výročí, kdy jsme zase jednou přišli o zdání nabývání nezávislosti, se setkají v Příčovech u Sedlčan lidé, kteří se nestydí za to, že jsou dcery a synové naší vlasti. Sejdou se, aby se viděli, aby se povzbudili a zkusili najít způsob, jak probudit spící a zakřiknuté vlastence, protože jejich spánek a netečnost mohou být pro naši zem smrtící.