Jiří Kobza: Barbarossa jako stálé poučení

KOMENTÁŘ

V těchto dnech (konkrétně 22.6.) si připomínáme datum, které je z hlediska vývoje a podoby současné Evropy (a možná i světa) jedním z nejzásadnějších.

25. června 2024 - 07:00

Jde o 83. výročí zahájení tzv. Operace Barbaross, což  byl krycí název  pro útok vojsk nacistického Německa proti Sovětskému svazu (SSSR). Útok, kterým došlo k otevření východní fronty druhé světové války. Následující boje na velké části evropského území SSSR jsou známy pod pojmem Velká vlastenecká válka.

Zpracování plánu útoku na SSSR bylo německým vůdcem Adolfem Hitlerem nařízeno již krátce po kapitulaci Francie a příslušná směrnice (č. 21) byla schválena a podepsána dne 18. prosince 1940.  Operace Barbarossa byla tedy zahájena 22. června 1941. Byla počátkem plánované vyhlazovací války proti slovanskému obyvatelstvu SSSR s cílem získání „životního prostoru“ pro Německo.  Skončila v prosinci 1941 - Bohu, Rudé armádě a sovětskému lidu díky - neúspěchem vyčerpaných německých vojsk v bitvě před Moskvou, která v krutých zimních podmínkách a za sílícího náporu Rudé armády nedokázala pokračovat ve svém postupu a byla donucena přejít do obrany svých pozic.  Tím i zkrachovala německá koncepce bleskové války (tzv. blitzkrieg)  na území Sovětského svazu. Tato dílčí německá porážka vedla nakonec k totální porážce Německé říše a jejích spojenců. Od roku 1942 se totiž začala prosazovat strategická, surovinová a průmyslová převaha SSSR – a také rostoucí bojové zkušenosti a schopnosti Rudé armády.  Což vedlo k tomu, že nacistické Německo a jeho satelitní státy nedokázaly Sovětům vzdorovat, a nakonec ani zabránit obsazení německého území a své totální porážce.

V průběhu operace Barbarossa a v dalším průběhu války uvěznily německé jednotky na3,5 milionu sovětských válečných zajatců, kterým se nedostalo sebemenší ochrany podle Ženevských konvencí.  Většina z nich v německém zajetí zemřela na nelidské zacházení a rovněž hladem. Nacistické vedení Německa nechávalo plánovitě a záměrně ruské válečné zajatce vyhladovět k smrti. Byla to součást zvrhlého tzv. „Hladového plánu“ (Hungerplan), který měl za cíl snížit počet obyvatel východní Evropy  a pak ji znovu osídlit etnickými Němci.

Německá armádní studie proveditelnosti útoku do Sovětského svazu z roku 1940 (Operationsentwurf Ost) obsahovala návrh útoku ze dvou směrů - severně a jižně od Pinských močálů, přičemž severní směr útoku měl být silnější než jižní. Za hlavní podmínku úspěchu považovala obsazení Moskvy, ke které měla skupina armád Sever směřovat po trase Minsk–Smolensk. U Smolensku by se útočná síla rozdělila na dvě – hlavní nápor by stále mířil na Moskvu, zatímco druhé uskupení by vyrazilo na Leningrad. Na jihu měla německá armáda ochránit Rumunsko a obsadit Kyjev. Poté by v závislosti na situaci vyrazila buď na Charkov, nebo podpořit skupinu armád Sever. Primárním cílem bylo zabránit ústupu Rudé armády a dosáhnout linie Rostov–Gorkij–Archangelsk. Tato studie položila základy prvního návrhu invaze, který byl vypracován  za dohledu generálporučíka Friedricha Pauluse.

Na prosincovém (1940) setkání armádních špiček Franze Haldera a Walthera von Brauchitsche s Hitlerem Halder zdůraznil potřebu dobytí Moskvy a vedení hlavního útoku severně od Pinských močálů. Hitler poté zdůraznil nutnost obklíčit Rudou armádu a nedovolit jí ustoupit.  Zpochybnil také Moskvu jako hlavní cíl útoku a namísto toho poukázal na nutnost dobýt pobaltské přístavy a především Leningrad.  Krátce na to bylo rozhodnuto o přímém zapojení cizích armád do útoku na Sovětský svaz - šlo o aktivní zapojení Rumunska, Itálie, Finska, Maďarska a Slovenska.

Dne 25. února roku 1941 Georgij Žukov, náčelník štábu sovětské rudé armády, vydal tajný dekret označující Německo za možného nepřítele a přikázal hraničním regionům učinit odpovídající přípravy. Další den dostala sovětská baltská flotila rozkazy pro možnou válku s Německem.

5. března poslal Richard Sorge, sovětský rozvědčík v Tokiu, do Moskvy snímky telegramu německého ministra zahraničí Ribbentropa adresovaného německému vyslanci v Japonsku Eugenu Ottovi, prozrazující pravděpodobné datum útoku na Sovětský svaz. Později Sorge Sovětům sdělil i přesné datum předpokládaného zahájení útoku - 22. červen 1941. Stalin této informaci - ve změti podobných zpravodajských zpráv s jinými daty útoku, anebo opačných, ve smyslu že Němci nezaútočí, neuvěřil. Problémem bylo nejen to, že SSSR útok zcela zaskočil, ale také to, že neexistovaly žádné použitelné plány na obranu. Veškeré instrukce a plánování počítalo se zastavením nepřátelského úderu a následným protiúderem a rozdrcením nepřítele buďto na hranicích nebo na jeho území. Tyto instrukce se však ukázaly jako bezcenné, neboť první úder byl natolik zdrcující, že nebylo v silách Rudé armády jej zastavit. Ráno 22. června 1941 tedy Německo společně se svými evropskými spojenci napadlo bez vyhlášení války Sovětský svaz a začala tak jedna z nejbrutálnějších válečných kampaní v historii lidstva.

Samotný útok byl velmi dobře připravený a maximálně utajený. Mezi německými vojáky před jeho začátkem kolovaly domněnky, že cílem je přechod územím Sovětského svazu a útok na kolonie Velké Británie. Sovětský svaz byl do poslední chvíle řadovými vojáky považován za spojence Německa.  Až večer 21. června byla vojákům přečtena Hitlerova propagandistická zpráva vysvětlující důvody napadení Sovětského svazu.

Německý útok byl veden ve třech směrech:
  • Pobaltí, Leningrad
  • Brest-Litevsk, Smolensk, Moskva
  • Ukrajina, Doněcká pánev

Němci měli hned od začátku bojů velkou převahu a úspěšně postupovali na všech směrech za uplatňování taktiky bleskové války, kterou s úspěchem využili v Polsku i ve Francii.  Za prvních čtrnáct dní operace Němci postoupili o cca 600 km.  Zaskočená Rudá armáda kladla odpor pouze lokálně, což nebyl pro zkušené německé jednotky žádný podstatný problém.  Luftwaffe si hned první den získala vzdušnou převahu, když při opakovaných náletech a vzdušných bojích v průběhu prvního dne zničila 1 200 sovětských letadel. Skutečně bleskový byl postup skupiny armád Sever přes pobaltské republiky, jejichž obyvatelé Němce nadšeně vítali, na Leningrad. Za první měsíc operace Rudá armáda utrpěla katastrofální ztráty: 850 000 vojáků bylo mrtvých, asi 1 milion se jich dostal do německého zajetí. Nepřítel obsadil podstatnou část země a nadále intenzivně postupoval.  

Po dobytí Ukrajiny bylo hlavní prioritou německé armády dobytí Moskvy.  V polovině září 1941 byla vydána směrnice na uskutečnění nezbytných příprav na jeho zahájení. Operace Tajfun – bitva o Moskvu – začala 30. září 1941.  Kyjev padl 20. září 1941. 26. září přestaly všechny sovětské jednotky v kyjevském kotli klást organizovaný odpor.  Více než milion sovětských vojáků a důstojníků tam zahynulo nebo bylo zajato. 5 sovětských armád a s nimi celý Jihozápadní front prakticky přestaly existovat. Pád Sovětského svazu byl podle všeho přede dveřmi.  Sovětská vláda byla evakuována do Kujbyševa, samotný Stalin ovšem zůstal  v Moskvě, aby se podílel na řízení vojenských operací.

Německá vojska čekala na útok západně od města, už ani ne 100 km vzdálena. Přibližovala se od Kalininu, Klinu, Volokolamsku, Možajska a Kalugy a dostala se až za Tulu, kterou však již nedobyla. Proti nim stály značně otřesené sovětské jednotky. Teprve v tomto nejkritičtějším období bojů byl Stalin ochotný, po další klíčové informaci doktora Richarda Sorgeho (a zárukách svých dalších agentů v Japonsku) o tom, že Japonci Sovětský svaz nenapadnou, a stáhnout část svých vojsk z Dálného východu, Střední Asie a Sibiře k Moskvě. Sovětské jednotky bojovaly s ohromným odhodláním, stejně usilovně pro ně  v zázemí moskevští dělníci vyráběli munici, granáty a zbraně. Německý postup se v důsledku tohoto tvrdého odporu zpomaloval. 22. listopadu 1941 Němci dosáhli severně od Klinu a západně od Istry nejbližšího bodu od Moskvy. Toto místo bylo necelých 35 km od Moskvy.

Na přelomu listopadu a prosince 1941 poté sovětské jednotky vytlačily nněmecká vojska z Rostova, kdy šlo o první rozsáhlý ústup německých vojsk na východní frontě. V prosinci 1941 Rudá armáda sesbírala zálohy a napadla křídla německých vojsk před Moskvou.  Sovětská vojska postoupila jižně od Ilmeňského jezera, vyrazila také směrem na Kalinin a zastavila se až u Rževa a Gžatsku. Na jihu postoupila po Mcensk  a za Kalugu. Nebyla však schopna obklíčit německá vojska, která se v rozhodujícím okamžiku stáhla od Moskvy na západ a zabránila tak v onu chvíli  své likvidaci.

Ofenzíva u Moskvy byla koordinována s ostatními operacemi po celé východním frontě, které zahnaly Němce stovky kilometrů na západ. Bylo osvobozeno mnoho oblastí, v nichž nacistická vojska napáchala velká zvěrstva. Útočící Rudá armáda přinutila Wehrmacht přejít do obrany.  Němcům nepodařilo získat dva ze tří hlavních cílů operace Barbarossa, města Leningrad a Moskvu, která byla hlavními dopravními uzly země. Při bojových operacích v Bělorusku, na Ukrajině i za polárním kruhem ztratil Sovětský svaz do října 1941 celkem přes 2 miliony mrtvých a pohřešovaných  a asi 800 000 raněných. Ztráty do konce roku byly daleko vyšší a odhadují se na více než 3,3 milionu.  Většina sovětských vojáků zajatých v tomto období zahynula v průběhu  12 měsíců ve špatných podmínkách v německých zajateckých táborech. Zacházení s nimi lze srovnat s holokaustem.  Ale heroické výkony sovětské armáda a většiny sovětského lidu zabránily tehdy, na sklonku roku 1941, nejhoršímu - obklíčení a odříznutí Moskvy od zbytku země, možná, které by mělo strategické, i symbolické, dopady, pro další průběh války zřejmě rozhodující. Nemluvě o reálné hrozbě genocidy milionů civilistů.

Jak už bylo zmíněno, bojů proti Sovětskému svazu po boku Německa,  se účastnili i vojáci jiných evropských států. Což nebylo ničím náhodným, nýbrž šlo o součást fenoménu, o kterém se dnes pohříchu již téměř veřejně nehovoří. Jde o masovou kolaboraci některých evropských států, jejich vlád a obyvatelstva s Hitlerem.  Opačný přístup byl, hlavně na kontinentálním evropském západě, ale nejenom tam, spíše výjimkou. Tyto sympatie k nacismu a jeho cílům, zejména likvidaci Slovanů (především pak Rusů) a Židů a zničení Sovětského svazu, jsou ostatně v těchto státech přítomny v jisté podobě i v současnosti. Kdy mají podobu vypjaté rusofobie a relativizace zločinů nacismu a pokusů o falšování historie a revizi výsledků druhé světové války, anebo veřejné adorace nacistů a kolaborantů s nimi. V průběhu druhé světové války a německého tažení na východ se jednalo zejména o angažování těchto států, národů a jejich příslušníků, v soustavě zbraní SS (Waffen-SS), což byly německé zvláštní a cizinecké armádní elitní jednotky vedené Heinrichem Himmlerem, které Mezinárodní vojenský tribunál  v Norimberku po válce prohlásil za zločineckou organizaci.  Tyto jednotky se vyznačovaly především mimořádnou brutalitou a bestialitou, kterou odsuzovali i mnozí velitelé německé armády. Waffen-SS byly původně ochrannou stráží Adolfa Hitlera, poté byly nasazovány na frontě a rovněž vykonávaly strážní službu v koncentračních táborech. Jednotky Waffen-SS se účastnily kromě jiného německé invaze do Polska, útoku na Francii, bojů na Balkáně a samozřejmě i války na východní frontě.  V rámci zbraní SS sloužili Nizozemci, Vlámové, Valoni, Italové, maďarští  a slovenští Němci, Dánové, Francouzi, Norové, Finové, Chorvati, bosenští Muslimové, Ukrajinci, Lotyši, Estonci či Ázerbájdžánci. Podoba této sestavy s dnešní koalicí největších rusobijců není čistě náhodná… Dlužno doplnit, že česká divize SS neexistovala, což byla v evropském dobovém kontextu naprostá výjimka.  I to o lecčems vypovídá.

Příslušníci SS na dobytých území zavraždili ohromné množství civilistů a sovětských válečných zajatců, vypálily stovky vesnic, podílely se na nejohavnějších německých zločinech za druhé světové války. V Polsku a v Sovětském svazu byly jednotky Waffen SS, včetně neněmeckých kolaborantů, součástí uskupení tzv. Einsatzgruppen, jejichž činností bylo vyhlazování prostoru od Židů a jiných, z nacistického pohledu méněcenných ras. Uprostřed území Protektorátu Čechy a Morava zabraly německé Waffen-SS území 65 obcí na benešovsku a příbramsku. Naše obyvatelstvo odsud vyhnaly  a zřídily zde pro své příslušníky rozsáhlý výcvikový tábor. V tomto prostoru byla i pobočka koncentračního tábora Flossenbürg.

Zbraně SS měly i svou pochodovou hymnu, která měla též estonskou, norskou, lotyšskou a francouzskou verzi.  Bývalí vysocí  velitelé Waffen-SS, jako například Kurt Meyer nebo Sepp Dietrich, se po válce postavili do čela lobbistické a revizionistické organizace HIAG, což byla veteránská organizace bývalých esesáků. Veteráni Waffen-SS i jejich vdovy mají nárok na německý důchod.  V roce 1998 v osmi západních spolkových zemích Německa pobíralo 23 500 bývalých příslušníků jednotek SS zvláštní penzi pro takzvané "válečné oběti", která jim byla vyplácena od roku 1950. Toto byla skutečná „denacifikace“ na západoněmecký způsob.

Dodnes každoročně 16. března slaví váleční veteráni v Lotyšsku tzv. lotyšský den legionářů. Jeho součástí je i tradiční pochod na oslavu lotyšských veteránů z jednotek Waffen-SS, včetně lotyšské divize SS. Kdo dále, kromě Němců, patřil mezi esesácké hrdlořezy?
  • 13. horská divize SS Handschar složená z chorvatských muslimů pro potřeby protipartyzánského boje
  • 14.divize granátníků SS (ukrajinská č. 1), která se mj. účastnila potlačování Slovenského národního povstání
  • 15. divize granátníků SS (lotyšská č. 1)
  • 19. divize granátníků SS (lotyšská č. 2)
  • 20. divize granátníků SS (estonská č. 1)
  • 21. horská divize SS Skanderbeg (albánská č. 1), kterou tvořili etničtí Albánci z Kosova
  • 23. horská divize SS Kama (chorvatská č. 2) vytvořena v Chorvatsku z bosenských muslimů
  • 23. dobrovolnická divize pancéřových granátníků SS Nederland (nizozemská č.1)
  • 25. divize granátníků SS Hunyadi (maďarská č.1)
  • 26. divize granátníků SS Hungaria (maďarská č.2)
  • 27. dobrovolnická divize pancéřových granátníků SS Langemarck (vlámská č.1)
  • 28.dobrovolnická divize granátníků SS Wallonien (valonská)
  • 29. divize granátníků SS (italská č. 1)
  • 33. jízdní divize SS (maďarská č. 3)
  • 33. divize granátníků SS Charlemagne (francouzská č. 1)
Připomeňme si tyto zločince právě dnes, kdy vzpomínáme na začátek Velké vlastenecké války, kdy šlo i o přežití Čechů a Slováků. A to nejen jako svobodných národů a států, ale o samotné fyzické přežití a budoucí (ne)existenci. A připomeňme si hlavně to, kdo byl naším zachráncem v tomto boji na život  a na smrt - a kdo stál na druhé straně, kdo byli naši nepřátelé a jejich pomahači. Protože tento historický odkaz není zdaleka mrtvý a překonaný. Naopak.

Jiří Kobza



Anketa

Kdo by se podle Vás měl stát příštím americkým prezidentem?