Pravda, obával jsem se, že jej politici z TOP 09 zažalují pro porušení autorských práv (jako to před rokem udělal Zdeněk Svěrák v případě použití výrazu metaleskublesku), neboť pan prezident neomaleně použil výrazivo, na něž až dosud mělo copyright předsednictvo této opoziční politické strany. Mýlil jsem se. Česká média se sešikovala a čtrnáct dnů bušila do diváků, posluchačů a čtenářů, že Quod licet Iovi, non licet bovi. Během té doby jsme se mimo jiné dozvěděli, že jediné odbornice na Pussy Riot jsou (kupodivu) Pussy Riot a že náš první přímo zvolený prezident je další z řady patriarchálních blbečků, kteří nic nevědí ani o punku, ani o poměrech v Rusku.

Po této dělostřelecké přípravě přišel 17. listopad, Den boje za svobodu a demokracii. Pan Martin Přikryl svolal na Národní třídu protestní shromáždění pod sametovým názvem „Promluvme si, pane prezidente“. Neznámí sponzoři tam přinesli mnoho tisíc červených karet. A převážně mladí demonstranti, zhusta ozdobení plackami neúspěšného kandidáta z prezidentské volby se rázem přenesli v čase i prostoru až do Pekingu šedesátých let a zuřivě mávali rudými symboly. O něco později na Albertově pak dokázali, že to nebyl jen optický klam. Pískot, řev, nadávky, chlebíčky, rajčata a vajíčka – oslava dne svobody a demokracie se vydařila téměř stejně jako před půlstoletím v Maově Číně... I Stalinovi by se takové pojetí demokratického dialogu líbilo.

Ač je ta analogie s čínskou kulturní revolucí lákavá, pro pochopení toho, co právě zažíváme, se musíme vrátit hlouběji do naší historie, na konec čtyřicátých a počátek padesátých let do doby, kdy do politiky rázně vstoupila  mládež nová, Gottwaldova. Vyznačovala se jako ta dnešní vášnivou nenávistí ke generaci, která vyrostla ve starém režimu a svazáci pak z hloubi svých čistých duší nesnášeli kořen všeho zla: imperialismus a jeho domácí přisluhovače. Základní hrozbu pokroku a míru. A princip dvojího metru tenkrát fungoval stejně jako dnes. Jen tehdy dle  představ ideologů sídlilo dobro na Východě a zlo na Západě.

Asi jsme se málo učili o svých dějinách, takže jsme odsouzeni si je znovu zopakovat přesně v duchu Karla Marxe – jednou jako tragédii, podruhé jako frašku. Naše média a voliči K. Schwarzenberga si ponechali onen báječně prostý komunistický pohled na svět, jen otočili azimut. Imperialisti se přestěhovali do Kremlu a tak je jejich svatou povinností s nimi bojovat. A začít tím, že vyženou všechny jejich přisluhovače. To jsou ti, kdo vyjadřují pochybnosti o jediném správném obrazu světa, sankcích a vykládají něco o občanské válce na Ukrajině. Jako třeba Zeman, Fico, Orbán. Takže je třeba jim vystavit červenou kartu a donutit je k rezignaci. Dostali se přece do svých funkcí nelegitimně, protože je zvolila ta méně kulturní část voličů.

A když neodejdou dobrovolně a budou se trapně vymlouvat na svůj mandát z demokratických voleb? Pak bude muset nastoupit ta nejvyšší možná forma demokracie – Majdan. Zárodek už táboří na Staroměstském náměstí. S jeho pomocí česká kulturní revoluce zvítězí. Máme se na co těšit.