To není dobré znamení a v minulosti to nikdy k ničemu rozumnému nevedlo. Krok za krokem se vytváří falešný obraz, jako bychom měli na vybranou pouze mezi dvěma možnostmi. Buďto donutíme stále tvrdšími a tvrdšími sankcemi a železnou pěstí Moskvu, aby přistoupila na všechny podmínky Kyjeva a nečinně přihlížela všemu, co bude provedeno s rusky mluvícími obyvateli Ukrajiny.

Druhou možností je prý pouze rozšíření ruského vlivu v hranicích bývalého východního bloku.

Lidé, kteří toto tvrdí, nás chtějí přesvědčit, že Rusko vyklidilo své pozice ve střední a východní Evropě jenom proto, aby je pak podstatně slabší a osamocenější začalo zase jen tak pro imperiální zábavu dobývat. Je to teze nesmyslná, není to však poprvé, co propagandisté uvěřili obsahu vlastních historek.

Toto tvrzení vede ovšem spolehlivě k závěrům přímo orwellovským. Ten, kdo varuje před rozšiřováním konfliktu a před krutou válkou, je prý stoupencem mnichovanství, tedy politiky, která vede k válce. Naopak ten, kdo vyzývá k nejtvrdším sankcím a ke stupňování konfliktu všemi prostředky, pracuje prý v zájmu míru, klidu a pokoje.

V rámci přeborů v urážení jsem se dokonce dočetl, že mnozí funkcionáři, členové i voliči a sympatizanti sociální demokracie by přivítali návrat naší země do ruské sféry vlivu. Tak by tomu bylo pochopitelně pouze v případě, že by existovaly pouze ony dva zmíněné scénáře, které nám protagonisté studené (a možná i jiné) války vnucují. Z nositele odlišných názorů dělají šmahem vnitřního nepřítele. To už tady ale také bylo.

Pokud bychom měli volbu jen mezi drtivou porážkou sil zla a kapitulací před nimi, pak bychom nepotřebovali diplomacii, úplně by stačily tanky. Nepotřebovali bychom chladný rozum, stačilo by fanatické zaujetí. Nepotřebovali bychom jednací stoly, stačily by protiatomové kryty. A nepotřebovali bychom argumenty, stačily by facky.