Následky si lze pouze a těžko představit v době, kdy zbrojní výdaje dosáhly nejvyšší úrovně za posledních třicet let a kdy mají dále růst. Proto je lépe nespekulovat a nepsat o nich. Nejenom v době Velikonoc se nabízejí srovnání těžko pochopitelných skutečností a otázky. Kdo ví, ať napoví.

Proč stačilo pouhé dva dny bohatým ze Západu na sbírku více než jedné miliardy Euro na rekonstrukci Notre-Dame (z kamene a dřeva), a nestačí dlouhé měsíce vládě – slibotechně vypořádat se s požadavky hnutí žlutých vest (z lidského těla a duše)? Proč se mstít v kostelích nebo synagoze? Proč je prakticky nemožné nasbírat peníze na projekt, jehož opravdovým cílem je lidská pomoc? Proč nikdo z bohatých ze Západu se nenabídl jako příklad a iniciátor sbírky na rekonstrukci Palmýry? Proč se musí organizovat již třetí předčasné volby ve Španělsku během necelých čtyř let, které s pravděpodobností hraničící s jistotou stejně nic zásadního nevyřeší? Přitom je zcela jedno, kdo vyhraje volby.

V kontextu zamyšlení nad odpověďmi na uvedené otázky se mi nabídla vzpomínka na 100. leté výročí vraždy nevinného člověka: Gustav Landauer se narodil 7. dubna 1870 v německém městě Karlsuhe. Město, ve kterém jsem žil a pracoval mnoho let, známé mimo jiné soudními institucemi, se kterými jsem měl možnost a čest léta spolupracovat i v době řádění teroristů Frakce Rudé armády (v němčině RAF – Rote Armee Fraktion).

Landauer, židovsko – německý socialisticky orientovaný spisovatel, divadelní kritik, pacifista a představitel tzv. anarcho-pacifismu byl aktivistou v době Německé říše (1871-1943). Jeho přítelem byl Kurt Eisner (1867-1919), proslulý jako strůjce pádu bavorské monarchie. V roce 1918 se stal prvním předsedou vlády Bavorské republiky (Freistaat Bayern) a pozval tehdy v Berlíně žijícího Landauera do Mnichova. Tam se měl věnovat reformě společnosti (Umgestaltung der Gesellschaft). Landauer jako odpůrce první světové války chtěl při první příležitosti vystoupit z kapitalismu, odstranit války pomocí sebeurčení národů, a podporoval ne autoritární socializmus. Jeho přítel, Kurt Eisner byl 21. února 1919 zastřelen (do zad a hlavy) nacistou Anton Graf von Arco auf Valley. Mírová Mnichovská revoluce, do té doby bez obětí a krve, tak zastřelením Eisnera odstartovala pochod k uličním bojům, politickému krveprolití a teroru, který neznal ani Berlín. Landauer se podílel až do dubna 1919 na vzniku Mnichovské radní republiky (Münchner Räterepublik). Po jejím násilném zničení, způsobeném událostmi po zastřelení Eisnera, byl Landauer zatčen proti-republikovými vojáky (Freikorps Weilheim) a ve vazbě, ve věznici v Stadelheim, brutálně a bez soudu zavražděn. Proč se zmiňuji o Landauerovi, kterého zná málokdo, nejenom z českých čtenářů?

S historií je to podobné jako s jazykem a sousedstvím. Kdo přepisuje historii, řeže si větev, na které sedí. Kdo se trvale nezdokonaluje v používání rodného jazyka, nemůže se zdokonalovat ve znalostech cizích jazyků a kultur. Kdo není zadobře se sousedem, tomu v nouzi nepomůže ani dobrý a bohatý příbuzný žijící daleko od něj.  Co tím mám na mysli?

1899 se Landauer seznámil se svojí pozdější druhou manželkou, učitelkou jazyků Hedwig Lachmann. Krátce po seznámení se oba rozhodli odjet do Anglie. Tam se vyvinul hluboce přátelský vztah s ruským anarchistou Petr Kropotkinem (1842-1921). Jedna z jeho odpovědí: Co bezpodmínečně potřebujeme, jsou místní zřízení, místní síly; ale zde nejsou žádné, nikde. Místo toho člověk naráží, kam jen se obrátí, na lidi, kteří nemají ani potuchy o skutečném životě, a kteří se dopouštějí nejtěžších omylů, jež jsou zaplaceny tisíci životů a zpustošením celých oblastí… V díle Anarchismus: svoboda proti moci (Tomek, V., Slačálek, O. Vyšehrad, Praha 2006) dává aktuální radu: Rusko by se muselo - aby zvrátilo nynější stav rozkladu - vrátit k tvůrčímu géniu lokálních sil, který - jak já to vidím - může být faktorem utváření nového života. A čím dříve bude pochopena nutnost této nové cesty, tím lépe. Pak bude lid mnohem spíše ochoten přijímat skutečné sociální formy života. Když ale bude dále trvat nynější situace, stane se samo slovo socialismus kletbou.

Po Anglii následovala návštěva anarchisticko – reformačního sídliště zvaném Monte Verità. V českém překladu Hora Pravdy, není ve skutečnosti horou. Je to kopec nacházející se 350m nad mořem, jehož vrchol je pouhých 150 m nad úrovní Lago Maggiore v městě Ascona (Švýcarsko). Jeden ze tří úvodních článků knihy Souhlasu netřeba (ISBN 978-3-00-052470-7) jsem věnoval tomuto tématu pod stejným názvem Monte  Verità i proto, že historie lokality je aktuální, a že jsem osobně a delší dobu znal vlastníka jedné části Monte Verità. Až do její smrti. Vlastníkem části Monte Verità byla totiž dáma. V její společnosti jsem prožil mnoho nepopsatelně krásného a nadčasového. Proto jsem rychle pochopil, proč se Landauer zamiloval nejenom do Monte Verità, ale i tam do odborářky Margarethe Faas-Hardegger.

V této souvislosti připomínám dvě věci. První, jsou dvě slova: Majetek zavazuje (Eigentum verpflichtet). Tato dvě slova obsahuje základní zákon SRN (Grundgesetz). Byl vydán 23. května 1949 (BGBl. S. 1) a vstoupil v platnost 24. května 1949. Přeji si, aby nejenom bohatí SRN, ale i bohatí občané ČR a celé Evropy si uvědomili obsah dvou slov zákona. Za několik týdnů bude zákon slavit své 70 výročí. Jeho poslední změna z 28. března t.r. se stala platnou 4. dubna 2019. Uvědomit si obsah dvou slov a konat v souladu s jejich obsahem by bylo nejlepším dárkem nejenom německému, ale českému státu, a dnes také ohrožené Evropě. Proč si žádný kandidát do EP nevybral tato dvě slova jako volební motto, nevím.

Druhou věcí, jsou dva nepřátelé ducha času (Zeitgeist): Hloupost a Rozum. Často se setkávám s tímto párem ve formě chytré, řekl bych až vychytralé bezduchosti, duchaprázdnosti. Tu znovu objevilo a připomnělo Esperanto. O něm napsal Landauer v roce 1907 krásný příspěvek s názvem Lernt nicht Esperanto (Neuč(te) se Esperanto). Zmiňuji se o Esperantu a Landauerovi, jako upřímném ochránci rodného jazyka a potřeb jeho hluboké znalostí, a současně potřeb jazykové různorodosti v Evropě.

Landauer, který ovládal několik jazyků, to vyjádřil citátem a dokázal překladem. Citát: Und er lernt seine deutsche Sprache am besten in all ihren Feinheiten und Innigkeiten kennen, wenn er noch eine fremde Sprache dazu lernt. Překlad (z Mittelhochdeutschen ins Neuhochdeutsche) díla teologa - dominikána, filozofa, často označovaného jako mystik Meister Eckart (cca 1260-1328) z roku 1903 se mi jeví příkladem pro mladé germanisty. Nemluvě o skutečnosti, že Meister Eckart se stal v roce 1307 představeným nově zřízené české provincie s cca 25 kláštery a usadil se v Praze. Roku 1311 byl ustanoven představeným řádu Dominikánů pro celé Německo. Jeden z jeho obdivovatelů-čtenářů, Mikuláš Kusánský (vlastním jménem Johann Chrypffs,1401–1464), kardinál, diplomat, renesanční filosof a všestranný učenec (podle některých znalců největší evropský myslitel 15. století) silně ovlivnil novověké myšlení i J. A. Komenského. Na Eckharta pak výslovně navazovali rozmanití myslitelé: Jakob Böhme, Hegel, Schelling, Heidegger a Erich Fromm.

Proto není divu, že v Berlíně 12. prosince 2018 bylo (politicky rychle) rozhodnuto (Bezirksverordnetenversammlung Friedrichshain-Kreuzberg) postavit památník Gustavu Landauerovi. Památník nebude odhalen k 100. výročí jeho zavraždění z technických důvodů, ale k 150. výročí narození: 7. dubna 2020. Do té doby je možné navštívit výstavu Die Anarchie ist das Leben der Menschen, die dem Joche entronnen sind, nebo se účastnit práce 17. ledna 2015 založené iniciativy nazvané Gustav Landauer Denkmalinitiative (Berlin). Ta připravila důstojný program oslav 100. letého výročí od zavraždění tohoto neobyčejně chytrého, vzdělaného a současně zapomenutého člověka.  S programem oslav je možné se seznámit na webových stránkách iniciativy.

S podrobnostmi souvisejícími s vazbou a vraždou je možné se seznámit na internetu, pod názvem Neue Details zum Mord an Gustav Landauer am 2. Mai 1919. V archivu (Generallandesarchiv Karlsruhe) byla nedávno znovuobjevena vyšetřovací a soudní akta. Jejich zpřístupnění veřejnosti lze označit za senzační krok, který umožnil organizovat malou výstavu v archivu (Generallandesarchiv Karlsruhe - od 2. dubna do 10. května 2019). V závěru příspěvku si dovoluji připomenout dvě věty z díla Landauera, které obsahují celý děsivý osud i dnešního člověka: Die Menschen wissen heute nicht, erleben es nicht, was das ist: freudiges, schönes Leben…Wir wollen es ihnen zeigen. Česky: Lidé dnes nevědí, neprožívají, co je radostný, krásný život…Chtěli jsme jim ho ukázat.

Slova a sny představitele kreativního, dynamického a společensky anarchistického života a politického snílka představují dnes pro velkou část společnosti formovanou degradující liberální a politickou elitou zablokovanou korupcí, ztracenou generací nezletilých mladých lidí a prázdnotou médií nahrazenou základními instinkty, deficit. Souhlasu netřeba.