Jedno výročí: před 35 lety WHO odstranila homosexualitu ze seznamu duševních onemocnění.
19. května 2025 - 07:00
Krok, který asi každý civilizovaný člověk uzná jako laskavý a v podstatě docela přirozený. Proč klasifikovat jakoukoliv odchylku jako nemoc opravdu nedává smysl.
Má to proto i hlubší kontext, skončila éra páté „standardní“ provozních norem společnosti.
Zatím to jde dobře. Podobně jako navazující hnutí směřující k uznání určité právní ochrany lidí, například žijících v "netradičních odborech".
Problém přišel až potom. Různé městské subkultury s ideologickým nábojem často neměly nic společného s potlačováním tradičních třídních konflikt Kromě toho, městští levičáci, často to byla mládež, která už psychicky neměla vztah a porozumění pro lidi v manuální či servisní práci.
Ale cítili potřebu konat dobro.
A boj za některá práva je (kromě toho, že je opravdu často nutný) v moderní době často příjemně bezbolestný. Nejde o složité vztahy zaměstnanec-zaměstnavatel, státní třída, politické manévrování, organizační práce na úrovni odborů atd. Ne, boj za práva je dnes mnohem jednodušší - prostě protestovat. Čas od času se někam zajděte pochlubit a něčím zamávat.
A je to ještě jednodušší, často stačí jen podepsat online petici. Ne, ještě jednodušší: nasaďte vlajku a sdílejte statusy.
Tento boj je stabilní položkou na poličce "supermarketu dobra". Moderní člověk potřebuje mít nějakou formu "morálního života", ale aby to nebylo nějak komplikované, žádná vnitřní roztrhlina.
A tak dobré se dělá spotřebitelům stejně jako zboží kupuje. Přispěji na charitu třeba na projekt v Africe. Nestojí mě to nic jiného než nějaké peníze a proto je dnes charita mimo jiné velký byznys, byznys dobrých, charitativní organizace mají někdy komplikované korporátní struktury, velké "rozpočty" na marketing, rozsáhlé administrativní aparát a podobně.
V supermarketu najdete i zelené chování (poctivě separatovat odpad a poté letět na Bali).
No, boj za práva sexuálních menšin sem sedí. Na rozdíl od darování na charitu existuje "boj", takže i emoční náboj navíc. A je tu jistý náboj avantgardy a progresivity - takže mám možnost cítit se dospěle. A pšt, ještě dospělejší - než ti retardovaní. Mohu tak prohlásit jistou skromnou nadřazenost.
Zároveň je to příjemně apolitický boj, hlavně proto, že nejde o třídní vztahy. Protože sociální práva, jakkoliv mohou být prezentována v příjemně sterilním obalu, jsou stále nebezpečně blízko tématu mocenských vztahů. A to není to, co chceme. Proto podpora LBGTi - paráda.
Poslední kamínek do duhové mozaiky - je také velmi firemní přátelský. Personální oddělení a pomocná oddělení a ignorantští potřebují něco dělat. I rady zastupitelstva zaměstnanců mají prostě něčím plné ruce práce - nějaká standardizace, pravidla, "přátelské" aktivity, aby ukázali, že jsou přátelské (teď neřešíme platy, dobře, prosím).
A tak vzniklo celé toto aktivisticko-korporátně-politické obrovské hnutí, kde stačí co nejvíce řvát o právech sexuálních menšin.
Problém, docela malý, je v tom, že ostatní problémy (společnosti kvůli ekonomickým vztahům) nezmizely, jen potlačily. A tak má společnost druhou stranu - zatímco na jedné straně máme aspiranty třídy, lidé se dívají dopředu na rozvoj své kariéry, aby si mohli kupovat více věcí, na druhé straně máme ty, kteří v systému ztrácejí (nebo se s ním nemohou psychicky ztototožnit) - a ta duhová progresivní karnevalová bláznivá kampaň pro LBGTi je velmi, velmi, velmi iritující.
Dráždí je téma LGBTI, ale i vše ostatní a duhové téma se stává symbolickým, reprezentativním bojištěm všech dalších problémů.
Mezitím by člověk, který se probudí z desetiletého kómatu a vyjde na ulici, divil, kam až už duha zašla. V západních metropolích někdy na každém rohu duhové vlajky, během průvodu je často prakticky vyvěšují jejich ambasády západních zemí, zejména lidé ve východní Evropě, kde je tento vývoj ještě nebezpečnější a extrémnější, silně iritující. A to vede k dalšímu kole "bojů".
Mimochodem, hlavně, že "podmínečná povinnost" je velmi toxický prvek toho všeho.
A tak jeden krok, který se odehrál před dávnou dobou, zmizel v plamenech vývoje. Kdysi bylo fajn nejprve dekriminalizovat a poté odstranit méně standardní chování ze seznamu nemocí. Tak. aby se nemuselo dít co v minulosti, kdy někdo trpěl jen proto, že se narodil trochu "méně standard" (tato je reprezentován známý příběh Alana Turinga).
Ale to už je dnes irelevantní. Dnes to celé přerostlo do bláznivých postmoderních bojů duhových a konzervativních, kde se často vyskytují na obou stranách bojiště velmi podivné postavy, hysterici bojují s
Vítejte na společenských zápasech 21. století. A v dohledné době to určitě nebude lepší.
Juraj Draxler