Trochu komplikovanější to mají ti, kteří vzývají Donalda Trumpa. Ti věřili, že Trump dnešní svět změní, že jím zatřese a přivede k realismu, k „normálním“ poměrům a k odstrčení ideologií na vedlejší kolej. Mýlili se. Zapomněli na americkou domácí politiku. Věřili, že se Trump při svém prvním volebním období poučil a že se ve svém druhém volebním období nenechá pohltit establishmentem „deep state“ a že bude dělat politiku svou, ne politiku jiných.

Deep state se potlačit nedal, i když to určitou dobu vypadalo nadějně. Nedávné vytlačení viceprezidenta Vance na okraj a vzestup neocona Rubia je pro každého, kdo má oči otevřené, rozbřeskem. Dlouho se mi zdálo, že je to osudové jen pro vývoj na Ukrajině, kterou – jak dnes vidíme – Trump víceméně přenechal Macronovi, Merzovi a Starmerovi (a v tomto smyslu i naší bývalé Fialově vládě a našemu dnešnímu prezidentovi), ale v posledních dvou týdnech vidíme, že tentýž posun nastal i na Blízkém východě.

Netanyahuovi se podařilo vlákat Trumpa do zbytečného dobrodružství v Iránu (který pro USA sám o sobě žádnou hrozbou nebyl) a do války, která nebude krátká. Jedná se o více než devadesáti milionovou, v podstatě konsolidovanou zemi. Irán není žádná Grenada, kterou tak mediálně triumfálně úspěšně dobyl Ronald Reagan.

Trump hraje bezprostředně a přímo, bez skrupulí a bez jakýchkoli ohledů, kartu obhájce zájmů jedné supervelmoci. A jak říká Roger Köppel „je mu jedno, co si o něm lidé myslí“. Podle švýcarského týdeníku Die Weltwoche při společné tiskové konferenci Trumpa s nově zvoleným starostou New Yorku Mamdanim dostal Mamdani otázku, zda i nadále považuje Trumpa za fašistu, což byl jeho známý výrok. Než stačil odpovědět, volal na něho vedle stojící Trump: „řekněte, že ano. Mně to nevadí“. Přiznejme si, že Trumpovo „America first“ je nahlas vyslovené to, co Amerika dělala a myslela si vždycky. Jenom ne s takovou upřímnou otevřeností.
Dnešní iránská a blízkovýchodní krize ukazují pravdu. Ukazují, kde jsou skutečné zájmy a jaké jsou. Ukazují, že všechny mezinárodní dohody a pravidla jsou výrazem rozložení sil v momentu jejich podpisu a že se tyto dohody hází do koše, když se rozložení sil změní. Československá zkušenost z Mnichova snad u nás není zapomenuta.

Kdo to nechce pochopit, jsou Evropané. A zejména Evropská unie a její dnešní političtí představitelé. Ti chtějí návrat – v přeneseném slova smyslu – do Evropy počátku září 1938, kdy si hrozbu války nikdo nechtěl připustit. Aby pak koncem září stejného roku zcela otočili a aby uvěřili asi i ti, kteří v Mnichově seděli a jednali, tomu, že podpisem Mnichovské dohody odvrátili válku. Stefan Zweig ve své úžasné knize Svět včerejška, kterou často cituji, popisuje, jak se lidé po Mnichovu – s květinami v klopách – na ulicích v Evropě objímali.

Přinese útok na Irán procitnutí? Uvědomí si všichni i u nás, že Putinův útok na Ukrajinu v únoru 2022 nebyl ničím jiným než Trumpův (a Netanyahuův) útok na Irán? Vyvodíme z toho patřičné důsledky? Pochopíme, že zájmy velmocí a tzv. zóny vlivu jsou významnější než řečnění v OSN?

Podle dosavadního vývoje a všech dosavadních náznaků, záměrů a plánů zájmy Putina mimo hranice původního SSSR nesahají (a už vůbec ne až k nám do Prahy). Chovejme se podle toho. Připusťme, že Trump žádné velkolepé teorie a názory nemá a že mu opravdu jde jen a jedině o jeho „make America great again“. A že je mu Evropa do značné míry lhostejná, i když si své dvě manželky vybral právě v Evropě.