Dle wikipedie: „Označuje praxi, během které byla vytvářena obvinění z podvratné činnosti nebo velezrady bez ohledu na důkazy… a také praxi vytváření nespravedlivých obvinění či využívání nespravedlivých vyšetřovacích metod s cílem omezit disent a politickou kritiku… Pojem byl poprvé užit k popsání antikomunistických tlaků republikánského senátora Josepha McCartyho ze státu Wisconsin, který byl hlavní mediální tváří amerického antikomunismu od roku 1947 až do své smrti v roce 1957.“

V posledních letech si prožíváme něco obdobného, co by se analogicky dalo nazvat „mcrussismus“. Pokud nepapouškujete oficiální propagandistickou linii, dle které je Rusko synonymum zla a Ukrajina naopak apoštolem „evropských hodnot“, riskujete, že se ocitnete v nemilosti. Bere to na sebe různou podobu. Od mediální ostrakizace či denunciace, přes nesmyslné nálepkování až po kriminalizaci se vším všudy.

Pokud systém za vlády Fialova kabinetu sklouznul k takovým absurditám, jako bylo policejní vyšetřování za písmeno Z na obložených chlebíčcích, pokud systém odsoudil bývalého pardubického politika Pavla Křivku za mikinu s nápisem Za pabědu, pokud systém zorganizoval vypnutí nepohodlných webů, pokud systém akceptoval vyhazování lidí z práce za projevený názor, pokud systém s vybranými jedinci zametl tak nehorázným způsobem, jako se to stalo Martině Bednářové, učitelce z Prahy 6, nelze to nazvat jinak než jako nekonečnou ideologickou svévoli, naprostou destrukci zdravého rozumu či rozkopání elementárních pravidel obyčejného soužití lidí s různými názory, suma sumárum, celé je to politický zločin. 

Nazývejme věci pravými jmény. Ve skutečnosti jsme stále ještě svědky naprostého selhání mnoha konkrétních lidí, politiků, novinářů, policistů, státních zástupců a soudců, kteří dobrovolně či z blbosti na tuhle totalitní vlnu „mcrussismu“ naskočili a ke svým spoluobčanům se chovají podle těch nejhanebnějších pravidel totalitní moci. Jejich argumentace přitom vždy byla a stále je naprosto zcestná, neboť absolutně popírá základní atribut svobody a skutečné demokracie, totiž svobodně se k čemukoli vyjadřovat. 

Několik příkladů. Ať už jde o Vrbětice, mrtvé v Buče, sestřelené nizozemské letadlo či cokoli jiného, jsme svědky hypertrofované argumentační nepoctivosti. Vedle jediné “správné“ verze totiž vždy existují také jiná tvrzení, jiné varianty, jiná svědectví, jak tyto události proběhly a kdo za ně může. Nijak nezpochybňuji právo kohokoli říkat či věřit tomu, co prezentují média hlavního proudu či politická věrchuška, ale po zkušenostech s mnohými politiky a lokajskými novináři, po zkušenostech s manipulacemi tajných služeb a u vědomí mnoha předchozích zpravodajských akcí provedených pod falešnou vlajkou si vyhrazuji právo na jistou pochybnost. Jiná vysvětlení jsou často stejně, ba někdy i více pravděpodobná, a nezmizí tím, že o nich nedovolíme mluvit. 

Tady totiž samozvaní strážci jediného správného názoru kritizují, nálepkují, ostrakizují, kriminalizují a terorizují každého, kdo svět, politiku a především ukrajinskou válku vidí trochu jinak. Nadužívání nesmyslného adjektiva „proruský“ je nejviditelnějším projevem této argumentační demagogie a deformace.

Pokud si Česká televize do svého vysílání zve jako experty pochybné, protože ke stvrzení jakékoli demagogie ochotné týpky, jako jsou kupříkladu Jan Šír, jenž je autorem té snůšky naprostých nesmyslů, které vepsal do svého „znaleckého“ posudku, který posloužil k odsouzení Martiny Bednářové, Vladimír Baar, který netuší, kdo je Victoria Nulandová, což mu ale nijak nebrání, aby předstíral, kterak rozumí příčinám ukrajinské války, nebo pirátského fanatika Vladimíra Votápka, překabátěného učitele marxismu-leninismu, jediná rozumná věc, jež se dá s Českou televizí provést, je rozehnat redakce zpravodajství i publicistiky pro naprostou neschopnost a zoufalý amatérismus. Pro intelektuálně nesmělé dodávám: Pozor, nadsázka! 

Ale nešť, buďme na rozdíl od našich názorových protivníků tolerantní a připusťme, že i takoví hlupci jsou součástí naší reality, a mají tudíž právo vytrubovat do světa svoji „pravdu“. Ale kde jsou názory jiné, opačné, alternativní, oponentní? Proč je televize, kterou si povinně platíme všichni, a jež by proto měla sloužit všem, na svoji obrazovku nepouští? 

Autor tohoto textu nikdy neměl s Ruskem, natož Sovětských svazem nic společného. Ačkoli jsem procestoval hezkou řádku na zemí na mnoha kontinentech, v Rusku jsem ještě nikdy nebyl. Nemám žádný důvod, proč bych měl Rusko či Putina jakkoli adorovat. Jen se mi nekonečně protiví, že mě, a nejen mě, systém, ve kterém žijeme, ostrakizuje za používání vlastního rozumu. Označovat všechno, co se nevejde do mantinelů oficiální propagandy, za ruský narativ, je nekonečná demagogie, ba přímo – s prominutím – hanebná argumentační prasárna. Nemám ani tu nejmenší potřebu jakkoli multiplikovat ruskou propagandu, ale pokud se můj pohled na svět někdy v něčem kryje s tím ruským, nevidím jediný důvod, proč bych svůj názor neměl říkat. Přesto mě/nás mnozí aktivističtí zoufalci častují snůškou idiotských nálepek. Na intelektuální souboj je vyzvat nelze, neb se nemohou dostavit ozbrojeni. To jim ale nebrání, aby veřejný prostor dennodenně nezasmraďovali agresivním nálepkováním všech, kteří se spolu s nimi nemodlí směrem ke Kyjevu a neprovozují orwellovské chvilky nenávisti vůči Rusku. Tohle idiotské patologické antirusáctví je stav mysli, možná přímo diagnóza. To ale neznamená, že to máme do nekončena akceptovat. 

Rčení „Všeho do času, Pánbůh na věky“ má univerzální platnost. Tak jako kdysi skončil „mccarthismus“, protože Američané seznali, do jaké šílenosti se nechali vmanipulovat, skončí dříve či později i zdejší „mcrussismus“. Pro celou společnost to bude jen dobře. Přesto bychom si měli zapamatovat, kteří patologičtí politici, novináři a aktivisté tuto zhoubnou společenskou atmosféru rozfoukali a následně ji živili, aby z ní politicky i jinak profitovali. 

Nezapomeňme proto, jak Bezpečnostní informační službu řídil milovník špionážních románů, zpravodajských her a televizních kamer Michal Koudelka, pamatujme si, kdo si z ukrajinské války, respektive z muniční iniciativy udělal skvělý kšeft, nezapomeňme, že Jiří Pospíšil z TOP 09 znemožnil pražský koncert pěvkyně Anny Netrebko, pamatujme si, kdo ruským tenistkám nedovolil opustit ruzyňské letiště, nezapomeňme, jaké fantasmagorie tlachal Dominik Hašek, když tvrdil, že každé nastoupení ruských hokejistů na led v NHL je podporou ruské agrese, pamatujme si, kdo z repertoáru divadel vyřazoval díla ruských autorů, nezapomeňme, že pokyn k vypnutí nepohodlných webů dala Fialova vláda, a pamatujme si, že Foltýna do Strakovky z Hradu zapůjčil Pavel. 

Tihle lidé se dělí do dvou skupin. Dílem jsou to regulérní magoři, s čímž asi nic nenaděláme, ale dílem jsou to také vypočítaví gauneři, kteří přesně věděli, co a proč dělají, a dělali to jen a jen proto, že uvěřili tomu, že jim to přinese politický prospěch, v případě zběsilé militarizace společnosti a protahovaní ukrajinské války dalšími a dalšími dodávkami zbraní i ekonomický prospěch. Měli by za to dostat účet. Kupříkladu všichni státní zástupci a soudci, kteří se spolupodíleli na skandálním odsouzení Martiny Bednářové, nemají v justici demokratického státu co pohledávat.

Smyslem tohoto textu není vykazovat naše názorové protivníky z politické diskuse, tak jako to dělají oni nám, ale hájit právo každého z nás na vlastní názor, na svobodu projevu i na svobodu po projevu. Každý má právo Rusko či kteroukoli jinou zemi milovat či nenávidět, nebo také vůbec nemít potřebu se jakkoli vyhraňovat. Totéž platí o rusko-ukrajinském konfliktu. Pokud si Fialův režim za použití represivních složek vynucoval jediný správný pohled, je to stejně trapné, hloupé a zločinné, jako když komunisté po občanech požadovali, aby okupaci vojsky Varšavské smlouvy považovali za bratrskou pomoc. S tím se, fialoví, dozimetričtí, pirátští i jiní progresivističtí soudruzi, jděte i se všemi svými lokaji, pohůnky a biřici, ba i s hradním generál-prezidentčíkem, vycpat. 

Je jen a jen dobře, že nový ministr spravedlnosti za jeden ze svých největších a nejdůležitějších úkolů považuje obnovení svobody projevu v naší zemi. Držme mu v tom palce a věřme, že nezůstane jen u proklamací. Nejlepší odpovědí na politickou zvůli totiž jsou statečné činy.