Závažnější je vystoupení tradičně bojovné senátorky Hany (z Arku) Kordové Marvanové a senátora Marka Hilšera, kteří vyzývají prezidenta republiky, aby soudce Roberta Fremra nejmenoval soudcem Ústavního soudu, protože odsoudil 100 obžalovaných za trestný čin nedovoleného opuštění republiky. Měli samozřejmě dost času toto zjistit dříve, než došlo k projednání kandidatury Roberta Fremra na plénu Senátu. Z tohoto hlediska je jejich vystoupení projevem neúcty k rozhodnutí Senátu a je požadavkem na prezidenta, aby stanoviska Senátu nedbal (nejsem si jist, zda není takový požadavek na hranici ústavnosti, popř. zda prezident může jejich požadavku vyhovět).
Nastolili však otázku, která má při posuzování jednání lidí, pracujících v podmínkách protiprávního režimu zásadní význam: zda měli povinnost klást odpor za cenu sebezničení. Soudce, který dostal na stůl spis emigranta, měl dvě možnosti: a) odsoudit automaticky obžalovaného k trestu, který vzhledem k jeho pobytu v zahraničí bude nevykonatelný b)odmítnout rozhodování o této trestné činnosti, nebo přímo zprostit obžalovaného. V obou případech tím rozhodnout o svém konci v soudcovském taláru a o dalším pronásledování. Odmítnutí vyžadovalo velkou osobní statečnost a možná i neodpovědnost k rodině, která by následky statečnosti hlavy rodiny určitě odnesla. Odesilatelé dopisu vlastně říkají, že soudce Robert Fremr měl mravní povinnost emigranty neodsuzovat, tím se připravit o talár a vystavit se následkům rozhodnutí. Osobně si ale myslím, že v krajních případech nelze sebezničení nikomu vnucovat.