Závažnější je vystoupení tradičně bojovné senátorky Hany (z Arku) Kordové Marvanové a senátora Marka Hilšera, kteří vyzývají prezidenta republiky, aby soudce Roberta Fremra nejmenoval soudcem Ústavního soudu, protože odsoudil 100 obžalovaných za trestný čin nedovoleného opuštění republiky. Měli samozřejmě dost času toto zjistit dříve, než došlo k projednání kandidatury Roberta Fremra na plénu Senátu. Z tohoto hlediska je jejich vystoupení projevem neúcty k rozhodnutí Senátu a je požadavkem na prezidenta, aby stanoviska Senátu nedbal (nejsem si jist, zda není takový požadavek na hranici ústavnosti, popř. zda prezident může jejich požadavku vyhovět).

Nastolili však otázku, která má při posuzování jednání lidí, pracujících v podmínkách protiprávního režimu zásadní význam: zda měli povinnost klást odpor za cenu  sebezničení. Soudce, který dostal na stůl spis emigranta, měl dvě možnosti: a) odsoudit automaticky obžalovaného k trestu, který vzhledem k jeho pobytu v zahraničí bude nevykonatelný b)odmítnout rozhodování o této trestné činnosti, nebo přímo zprostit obžalovaného. V obou případech tím rozhodnout o svém konci v soudcovském taláru a o dalším pronásledování. Odmítnutí vyžadovalo velkou osobní statečnost a možná i neodpovědnost k rodině, která by následky statečnosti hlavy rodiny určitě odnesla. Odesilatelé dopisu vlastně říkají, že soudce Robert Fremr měl mravní povinnost emigranty neodsuzovat, tím se připravit o talár a vystavit se následkům rozhodnutí. Osobně si ale myslím, že v krajních případech nelze sebezničení nikomu vnucovat.
Vyslovení takového extrémního požadavku senátorkou Hanou (z Arku) Kordovou-Marvanovou, známou pro svou až extrémní zásadovost (proto „z Arku“), mě tolik nepobuřuje, protože na vlastní kůži zkusila, co odpor proti protiprávnímu režimu může přinést. Ale od mladého senátora Marka Hilšera, který s protiprávním režimem nemá vlastní zkušenost, bych očekával důkaz, že na místě soudce Roberta Fremra by emigranty neodsuzoval a raději by si zničil kariéru a vystavil by se pronásledování. Pokud důkaz nepodá, nezbývá, než se ho ptát, kde byl, když hřmělo.