Je zřejmé, že v posledních letech dochází ve světě ke zpomalování ekonomického růstu. Renomované mezinárodní instituce, jako například Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) či Mezinárodní měnový fond (MMF), očekávají, že eurozóna v příštím roce znatelně zpomalí tempo svého stávajícího růstu. Výrazné zpomalení zřejmě zaznamená i ekonomika německá, která je největší v Evropě. To by nutně poznamenalo i řadu českých firem. Východiska vládního návrhu státního rozpočtu České republiky pro rok 2017 ohledně očekávané míry ekonomického růstu (a tedy i daňových rozpočtových příjmů) proto mohou být poněkud nadsazená.

S hlavními prioritami vládního rozpočtového návrhu můžeme souhlasit. Je pozitivní, že rozpočet počítá s růstem platů učitelů nebo zdravotníků, zvýšením peněz za státní pojištěnce, růstem důchodů, zvýšením výdajů na vědu, posílením státních investic. Toto jsou kroky, které mohu já osobně i moje politická strana podpořit. Jsem však toho názoru, že tyto rozpočtové priority nejsou dostatečně razantní a měly by být masivnější. To by však vyžadovalo posílení rozpočtových příjmů.

Jako vážný koncepční nedostatek rozpočtové politiky všech dosavadních českých vlád, a to včetně současné vlády Sobotkovy, považuji daňovou politiku. Podle názoru KSČM by mělo dojít k významným změnám v nastavení daňové povinnosti. Především by měl být zastaven přesun daňové zátěže na nepřímé daně a naopak posílena progresivita u přímých daní. Data Eurostatu ukazují, že se u nás zvyšuje zdanění spotřeby nejrychleji a že máme silně podprůměrné zdanění kapitálu (v EU dosahuje 23 %, v ČR méně než 17 %). Velké rozdíly jsou rovněž ve zdanění práce - systém více sazeb z příjmu fyzických osob má většina evropských zemí, takže návrat k daňové progresi by u nás nebyl ničím mimořádným. U korporátní daně by se jednalo o zavedení druhé sazby korporátní daně a zvláštní sektorovou daň na vybrané obory (finanční sektor, na obchodní řetězce či odvětví informací). Jenom tyto kroky by, dle našich propočtů, přinesly takové posílení rozpočtových příjmů, které by umožnilo masivněji zvýraznit potřebné žádoucí kroky v hospodářské a sociální politice českého státu, které dnes buď zcela absentují, nebo jsou uskutečňovány v naprosto nedostatečné míře.


Co mám na mysli. Například nepoměr mezi pro příští rok vládou navrhovanými rozpočtovými kroky, kdy lékaři a zdravotní sestry dostanou přidáno 10 %, státní úředníci 5 % a důchodci v průměru jen 308 Kč, tedy pouhá 2,7 %. Ti nejchudší tedy dostanou přidáno nejméně. Rovněž investice státu, zejména potom takové investice jako je kupříkladu infrastruktura (dálnice, rychlovlaky, datové sítě), jsou nedostatečné. Ale to má přece velice významný ekonomický smysl, a to jak pro současný, tak zejména budoucí ekonomický růst. Jedná se také o podporu bydlení pro sociálně ohrožené skupiny, obecní byty pro seniory nebo startovací byty pro mladé lidi. Obecně, projektové financování je velkou slabostí českých státních financí. Výdajové projekty by měly vycházet z jasně a konkrétně koncipovaných programů obsahující cíle, jichž má být dosaženo, a musí být formulovány tak, aby jejich dosažení bylo možné kontrolovat, a to i v průběhu realizace programu.
Nástup fenoménu tzv. průmyslu 04 bude znamenat snižování zaměstnanosti. Již dnes je potřebné se na to připravovat. Kde jsou kroky vlády předjímající tento vývoj, který bude ve střednědobém horizontu významný? Nevidíme to ani v kapitole Ministerstva práce a sociálních věcí ani v kapitole Ministerstva průmyslu a obchodu, kde naopak vláda pro příští rok navrhuje nižší výdaje, než jsou rozpočtovány pro rok letošní.


Neodpustím si ani stručné konstatování, že také tento nejnovější vládní rozpočtový návrh nevychází z věcně a argumentačně podložené a zdůvodněné střednědobé prognózy rozvoje ekonomiky země. Není tedy založen na žádném programu růstu ekonomiky a zaměstnanosti. Podle mého názoru je právě toto jedním z jeho největších nedostatků. V naší zemi nepochybně schází pracoviště, které by bylo schopno formulovat cíle hospodářské strategie ve střednědobé i dlouhodobé perspektivě a cesty její realizace. Stávající koncepty řešení současné hospodářské situace jsou pouhým nedostatečným příštipkařením a mnohdy i jen pouhou hrou se slovy. Ani tato Sobotkova vláda nemá strategii růstu a neusiluje o její formulování a uplatnění ve své hospodářské politice.

Ve vládní politice postrádám taková rychle působící opatření, jako jsou například pečlivě cílené programy, které by podporovaly zapojení malých a středních českých firem do programů stimulujících hospodářský růst. Měly by to být činnosti nepříliš složité na dlouhodobou přípravu. Tedy například řádově větší než doposud podpora zateplování soukromých i veřejných budov, protipovodňová opatření, opravy silnic a mostů, rekonstrukce památek apod. Jistě by za úvahu také stál program výstavby například 50 tisíc nájemních bytů či zaměření státních investičních pobídek na perspektivní obory. Řádově větší by vůbec měla být podpora inovací a začínajících firem, široké uplatnění mikroúvěrů pro malé firmy. Zkrátka, opravdu masivně se zaměřit na prorůstová opatření. Stále se jen opakují jako mantra prorůstová opatření, jež je možné v souhrnu charakterizovat asi takto: zvyšujme konkurenceschopnost kvalitní infrastrukturou, výborným vzdělávacím systémem, kvalifikovanou pracovní silou, kompetentní veřejnou správou a nízkou úrovní korupce. Ale i tyto zamýšlené kroky jaksi vládě unikají.

Je velmi pravděpodobné, že vládní koalice v Poslanecké sněmovně návrh státního rozpočtu na rok 2017 schválí. Má totiž v dolní parlamentní komoře dostatek hlasů pro jeho prosazení. Tato země státní rozpočet potřebuje. Ale ne v této podobě.