V procesu je soud odsoudil za nezaplacení spotřební daně z tabáku, kterou zaplatili a za účast na výrobě padělků cigaret Marlboro, které se dle mého laického poznání neúčastnili.

Jde o případ, který jsem sledoval v soudní síni a provázel komentáři od r. 2018. Často jsem v nich psal o „soudkyni OLO“. Všechny jsou k nalezení na mém blogu www.jemelikzdenek.cz.

Tříletá prodleva mezi podáním žádosti a zahájením projednávání není v tomto případě výsledkem nedbalosti nebo zlé vůle: dřívější zahájení nebylo možné pro nedostupnost spisu. Pikantní je okolnost, že v téže době se u téhož soudu jedná o povolání žadatelů k výkonu trestu odnětí svobody výměnou za nesplacený peněžitý trest.

Nová právní úprava vylučuje z rozhodování o obnově soudce, který vydal prvoinstanční rozsudek. Řízení proto povede soudce Radomír Koudela, s nímž  jsem se v minulosti setkával po několik let v jiné kauze. Občas jsem mu věnoval pozornost v článcích s názvem Zlínský horor. Nelíbilo se mi  necitlivé chování k obžalovaným v době jejich onemocnění. Usmíval jsem se nad určitými projevy jeho počítačové negramotnosti. Ale musel jsem ocenit  virtuozitu vedení výslechů a důslednost, s kterou se propracovával k poznání materiální pravdy.

Bratři Lebánkové se dostali do potíží díky tomu, že koncem r.2011 pronajali skladové prostory Romanu Šulyokovi, který ukončil výrobu padělků cigaret  Marlboro v Malhosticích. Potřeboval prostor, v němž by mohl nechat znova zprovoznit stroje a předvést je ukrajinskému zájemci o jejich zakoupení a vývoz na Ukrajinu. Jeho plán ztroskotal, když 26. srpna 2012 do skladu vpadlo komando celníků a policistů. Všechny na místě zadržené osoby putovaly do cely předběžného zadržení. Pro bratry Lebánkovy si celníci dojeli. Na nikoho neuvalili vazbu, ale všem později sdělili obvinění.  Roman Šulyok byl také nablízku, neboť měl mít schůzku s Ladislavem Lebánkem za účelem projednání vyklizení skladu. Celníci o  jeho přítomnosti věděli, ale nechali jej odjet.

O procesu se vyjadřuji jako o bizarním, protože se v něm projevilo příliš mnoho anomálií. První byl návoz tabáku neznámého původu dne 21.srpna 2012 neznámým kamionem, na jehož příjezd čekali celníci. Nezajímali se o totožnost řidiče, nevyžádali si doklady od vozidla a od nákladu, pouze pořídili videozáznam překládky tabáku. Tabák uznaly orgány činné v trestním řízení za majetek bratrů Lebánkových, ač pro to nebyl žádný důkaz. Lebánkové se o jeho přítomnosti ve skladu dověděli až z opožděně dodaného protokolu o prohlídce ve skladu. Jako skladovatelé zaplatili spotřební daň, což předsedkyně senátu Iveta Šperlichová později uznala – volně řečeno -za právnicky bezvýznamný projev opožděné lítosti. Celní správa nikdy nevysvětlila soudu, proč celníci na kamion čekali. Jako laik se domnívám, že se jednalo o nepovolený předstíraný převod majetku, který měl ospravedlnit vpád komanda do skladu. Nepodařilo se mi dosáhnout prověření podezření Generální inspekcí bezpečnostních sborů. Jistě by bylo pro soud zajímavé seznámit se se spisem Sandál Pátracího odboru Celní správy, není-li již skartovaný. 

Další anomálií je obžaloba Městského státního zastupitelství v Praze, vypracovaná státní zástupkyní Ivou Bicanovou, která vložila obž. Janu Lebánkovi do úst část výpovědi Romana Šulyoka v trestním řízení, které proti němu vedly německé orgány.

V době zahájení hlavního líčení jsem považoval za hlavní obžalované bratry Romana a Jana Šulyokovy a bratry Ladislava a Jana Lebánkovy. Psal jsem o nich jako o Rošťácích a Slušňácích  (zde) Projednání obžaloby předcházela dvě řízení, jež mají k věci vztah, a i toto je významná anomálie procesu. Nejdříve si Roman Šulyok vysloužil v Německu 7,5 roku odnětí svobody za obchod s marihuanou. Pak jej odsoudil Krajský soud v Praze na 7,5 roku odnětí svobody za brutální vydírání bratrů Lebánkových s použitím násilí a omezování osobní svobody. Získal tím okamžitý majetkový prospěch přesahující 100 mil.Kč. Zlínští soudci neznali trestní spis Krajského soudu v Praze. Rozhodováním bez jeho znalosti poškodili bratry Lebánkovy. 

V době soudního řízení trestního u Krajského soudu v Praze a ještě i na začátku hlavního líčení ve Zlíně se Roman Šulyok nacházel ve vězení v Německu. K hlavnímu líčení u Krajského soudu v Praze jej vozila eskorta. Ve Zlíně případ napadl předsedkyni Ivetě Šperlichové, která věc Romana Šulyoka v jeho nepřítomnosti hned při zahájení hlavního líčení vyloučila do samostatného řízení, v němž jeho trestní stíhání zastavila pro neúčelnost. Zachránila ho před možným uložením výjimečného trestu. Později vyloučila do samostatného řízení i věc Jana Šulyoka, který se prostě nedostavoval k jednání. Později ho odsoudila k nízkému podmíněnému trestu. Romana Šulyoka po jeho přesunu do české věznice pak soud využíval proti Lebánkům jako svědka obžaloby, což mi jako laikovi nepřipadá jako normální jednání. Vzhledem k tomu, že Roman Šulyok je majitel strojů a organizátor dění ve skladu, ale není účastníkem řízení, proces mi jako laikovi připomíná chromou kachnu. 

Předsedkyně Iveta Šperlichová dovedla proces do nepravomocného rozsudku, v němž rozdávala nepodmíněné tresty. Pak ji ale Ústavní soud uznal za podjatou. Rozsudek pozbyl platnost a proces musel proběhnout od začátku znova. I to je anomálie. 

Vedení procesu pak připadlo předsedovi senátu Jiřímu Dufkovi, soudci zdánlivě dobráckému. Podle mého laického názoru se snažil prokázat, že kolegyně Iveta Šperlichová vedla řízení naprosto správně a nepodjatě. K Lebánkům se choval hůře než ona: používal svědectví Romana Šulyoka ve větším rozsahu a v odůvodnění rozsudku bez podložení tvrzení důkazy uvedl, že se výrobou padělků zabývali  už kdysi v minulosti. Uvěřil tak zřejmě kriminálníkovi, který se v novinách dočetl o stíhání Lebánků a napadlo ho, že by je mohl vydírat. Poslal Ladislavu Lebánkovi dopis, v němž ho vyzval k zaplacení velké částky a pohrozil, že v případě nedobytnosti jej udá, že vyráběl padělky cigaret Marlboro již dávno. Když nedostal peníze, skutečně poslal soudu udání. Předseda Jiří Dufek zjistil, že jeden z  objektů,v němž měla výroba probíhat, nikdy neexistoval. Svědci, kteří měli vyděračovo udání potvrdit, se distancovali. Sám vyděrač nakonec před soud nepředstoupil. Touto věcí se před předsedou Jiřím Dufkem zabývala i předsedkyně Iveta Šperlichová, která však z udání žádné závěry v neprospěch Lebánků nevyvodila.   Předseda Jiří Dufek byl vstřícnější i k „Rošťákům“: zatímco Iveta Šperlichová odsoudila Jana Šulyoka k podmíněnému trestu, Jiří Dufek jej zprostil obžaloby, ač byl usvědčen z prodeje padělků cigaret Marlboro. 

Předseda senátu Jiří Dufek měl  možnost využít zájmu Generální inspekce bezpečnostních sborů k podání trestního oznámení proti celníkům kvůli záhadnému návozu tabáku. Dal přednost bezzubé korespondenci s Celní správou. K objasnění původu a vlastnictví tabáku nedošlo a zjevně už nedojde. Bratři Lebánkové zůstávají bezbranní proti přesvědčení soudu, že tabák je jejich majetkem.  Je to příklad uplatnění zvráceného pravidla in dubio contra reo. 

Senát Jiřího Dufka dovedl věc k rozsudku s podmíněnými a peněžitými tresty. Možná se domníval, že se bratři Lebánkové neodvolají, když jim nebude hrozit vězení. 

K odvolacímu řízení u Vrchního soudu v Olomouci ale přece jen došlo. Kauza připadla předsedkyni Martině Kouřilové. Odvolání bratrů Lebánkových bylo neúspěšné. Výkon předsedkyně senátu jsem tehdy ocenil neúspěšným podnětem ke kárnému řízení, a to zejména proto, že projevila zásadní neznalost trestního spisu. Protože mám možnost srovnání s prací jiných senátů Vrchního soudu v Olomouci, považuji to za další anomálii. 

Vím také o opomenutých důkazech, které obhajoba využije k podpoře žádosti o obnovu procesu, ale těmi se zde nebudu zabývat.   

Celkově jako laik soudím, že oba senáty, které se případem zabývaly, zanechaly za sebou tolik podivností, že bude dobře, když nějaký jiný senát po nich uklidí nepořádek. Není to ale uskutečnitelné bez seznámení s trestním spisem Krajského soudu Praha o vydírání bratrů Lebánkových.