Také sjednocování sportovců i mě přesvědčilo, že v prezidentovi naše vlast přišla o sportovního velikána nejen sportů zimních, ale jistě i letních. Jeho popularita u občanů napříč věkem i pohlavím roste. Čím je tak univerzální, napadlo mě. 

Mé horší já nabídlo odpověď: Velká část našeho národa má v genech patrně zakódovánu ochotu, možná dokonce potřebu sloužit. Už jednou nás to přivedlo málem k splynutí s německy mluvící menšinou. Úsilím obrozenců, kteří v nás probudili hrdost na češství a vykřesali z toho národní obrození, se to nestalo. Dokonce se stal zázrak, když Československo potvrdilo nejen schopnost vzniknout, ale také si vládnout. Mnichov potom určitě přispěl k rozšíření pocitu, že je nutné se k někomu přichýlit. Po čtyřiceti letech přichylování se k východu jsme to zkusili na západ. 

Náš současný prezident je chodícím důkazem toho, že pro mnoho z nás je změna nadšeného obdivu k východu ještě nadšenějším obdivem k západu, zcela normální a přirozená. Dokonce bych uvěřil, že je tato vlastnost dědičná a určitě se vyplatí. Např. pan Prachař v mládí zaníceně recitoval „Zpívám zpěv míru,“ směrem k Moskvě, dnes řve v Chebu svou podporu směrem k Bruselu. V mnoha rodinách se dědí žaludek, který určuje, na kterou stranu je třeba se postavit. Žaludek ale nemá svědomí, soucit ani laskavost. Sytost není zárukou spokojenosti. Všichni jsme dnes sytí, ale duše se nám hroutí. Je to problém naší doby a zákaz mobilů ve školách to nevyřeší. 

Začínáme se nenávidět, protože duchovno nahrazujeme AI. Prodali jsme duši za pohodlí v přesvědčení, že budeme šťastni. Netuším, do čeho se řítíme, ani co se s tím dá dělat. Pokusme se alespoň my, co nám nikdo neplatí za názor, neprožívat to politické divadlo, zachovat si přátele a jasnou hlavu. Ať se každý staví za koho chce – jen se nestavme s hněvem proti sobě.