Cokoliv je nutno v jejich parciální prospěch zbagatelizovat, pohanit, nebo veřejně odsoudit, dostává tuto hloupou, ale hlavně velice zkratkovitou a zavádějící, nálepku. Někteří, jako například kardinál Duka, toto vyvedli až k samotné dokonalosti. Například, když rozsudek soudu, který nepotvdil názor katolíků ve věci urážky jejich víry divadelním představením, byl označen za “totalitní a hodný justice bývalého sovětského tábora”. Ale naopak soudní verdikt, který zbavil církev povinnosti, a to přes většinové rozhodnutí zákonodárného sboru, zaplatit českému národu daň z finanční náhrady za státem nevydaný církevní majetek, je opěvován až do nebes. Ptám se tedy: “Je tedy soudnictví v ČR totalitní nebo ne?”
  

Ano, selektivní ohánění se minulostí, kádrování a nálepkování jsou u nás velice rozšířené jevy, a tak často v této souvislosti můžeme slýchat, že ten či onen je stalinista, stbák či příznivec starých pořádků. Jako by vše, co zde bylo před “vítězným Listopadem”, bylo hodno všeobecného zavržení a zatracení.
 

Ale i přes intenzivní mediální gumování paměti občanů se třicet osm procent dotázaných starších čtyřiceti let, v nedávném průzkumu agentury NMS Market Research, vyjádřilo, že se jim za reálného socialismu, tedy v té “nesvobodné totalitě” žilo lépe. A dokonce i ve Spojených státech považuje stále méně lidí kapitalismus a svobodný trh za nejlepší způsob uspořádání společnosti. Na pokles popularity kapitalismu v zemi “světového četníka číslo jedna” poukázal již před devíti lety průzkum agentury GlobeScan.
   

Pro ty, co zde takto nálepkují “totalitou”, je často “neznalost matkou” a “intelektuální omezenost otcem”. Pouze v jejich pojetí bývají potom věci a jevy, ze kterých se lidský život skládá, právě jen “černými nebo bílými”.
  

Osobně bych se celou čtyřicetiletou etapu socialistického vývoje u nás obával označovat jako “totalitu”, snad až na několik úvodních let po událostech na Staroměstském náměstí.
    

V osmdesátých letech se už zcela prokazatelně jednalo, nejen z politologického hlediska,  o autoritativní politický systém s vedoucí úlohou KSČ, což nyní nazývat zpětně “totalitou” rozhodně nelze. Tím však rozhodně nepopírám fakt, že by socialismus tehdy skutečně nepotřeboval zásadní reformy. Ostatně pro to zejména vyšli v “Listopadu”  Češi a Slováci do ulic. Kdo tvrdí, že většinově toužili po kapitalismu, lže!
  

Bohužel, socialistický systém nahradila s přicházející “pravdou a láskou” totalita skutečná. Ta ekonomická, která limituje svobodu člověka mnohem více než jakákoliv “železná opona” či jiné bariéry. Peníze a úspěch za každou cenu jsou dnes bohužel součástí jediné možné vize úspěšného a kvalitního života. Dle některých pravicových exponentů neexistují “špinavé peníze” a také všechny cesty, vedoucí k nabytí majetku jsou těmi správnými. Nezdravý individualismus a egoismus jsou povahovými prostředky k sebeprosazení se na úkor všeho a všech a jsou v naší “rádoby svobodné” společnosti nejenže přípustné, ale dokonce pedagogicky vyžadované. Bohužel tvrzení admirálů kapitalismu o stejné startovací čáře pro všechny zůstává jen jakousi umně vytvářenou iluzí, kterou ovládané masy ke svému bídnému životu v reálné ekonomické nesvobodě bytostně potřebují.