Někteří jdou lhostejně, někteří s nadšením. Téměř žádný vzdor nebo odpor. Abychom si vážili míru, je už asi zase nutné prožít válku. Stejně jako dokázal Hitler uhranout a nadchnout Němce pro válku /některým to vydrželo až do totální porážky/, dokázali dnešní mediální Hitlerové uhranout národy Evropy a dosáhnout cíle, kterým je přijetí války jako možného řešení současného stavu. Houf evropských politiků nás posouvá kousek po kousku k možné jaderné katastrofě. Copak oni to nevidí? Copak je jim to všem jedno?

Z posledních vyjádření ruských představitelů je patrné, že jim spíš než síly, dochází trpělivost. Srbský prezident Vučič vyjádřil zcela zřetelně své obavy z vývoje. Ani Viktor Orbán nehýří optimismem. Polský prezident Duda si zase vzpomněl na vyhlazování Poláků ukrajinskými fašisty za II. Světové války, což dnes zajímavě kontrastuje s polskou pomocí jejich potomkům. Patrně si také vzpomněl na polský Lvov. Posunutí hranice Polska je určitě lákavá myšlenka, když už by se Ukrajina porcovala. S rozdělováním země mají Poláci ostatně bohaté zkušenosti.

Na podzim a v zimě nám bude, i přes nedostatek plynu a tepla, pěkně horko. Pokud k nám do té doby nedorazí válka, tak snad konečně dorazí odhodlání k činům. Vysílání signálů nestačí. Je třeba jednat.

Ano, mám strach o svůj život ale také o všechny životy, které mohou vyhasnout vinou něčí hlouposti, neprofesionality a neodpovědnosti. Vím, že nejsem s těmito obavami sám, ale proč my, co jsme proti válce, nejsme téměř slyšet, to nevím.