Nenávist je cesta k ničení. Vnímejme ten rozdíl, protože je důležitý pro naše přežití. Nenávist je iracionální. Je schopna pro dosažení a naplnění zničit i svého nositele. Vidím to kolem sebe dnes a denně, jak se ji daří zalévat a hnojit u lidí, kteří pak nehledají cesty, neposlouchají ani nekladou otázky a argumenty. Hledají pouze ukojení své nenávisti bez ohledu na cokoli. Je to jako touha odpálit bombu, která zabije cíl naší nenávisti a je jedno, že na ní sami sedíme. Je lhostejné také to, že na ní sedí spousta těch, co nestačili slézt, protože nepochopili, že sedí na bombě. A právě ti, co se jim tak pohodlně sedí nad otevřenou pumovnicí s výhledem na celý svět, jsou obětí omylu, protože až budou svrženi, nebudou už mít čas pochopit, co se děje. Dnes jsou přesvědčeni, že jim patří svět pod nimi a budoucnost. To se jim stále říká! Jen to, že sedí na bombě, to jim nikdo z těch, kterým tak bezvýhradně věří, neřekl.

Ty, co ještě nepropadli nenávisti, žádám, snažte se o dialog. Ptejte se na příčiny a  souvislosti, nespokojte se jen s oznámením důsledků. Kdybychom přijali oznámení: 6.7. byl v Kostnici upálen kacíř Jan Hus, bez otázky proč byl uznán kacířem, nikdy bychom nepochopili to, co bylo potom. Husitství by se tak stalo jen domácí válkou dvou skupin křesťanů o majetek a moc. Bojím se, že dnes by mnohým stačilo oznámení, že Hus byl kacíř. Těm co by se zeptali, proč byl kacíř?, by hrozilo vyobcování z církve.

Nespokojujme se jen s hesly a výkřiky, že všichni chceme mír. Zkoumejme, zda to co evropští i naši vládci činí, skutečně může vést k míru, nebo jde jen o to, zbavit se odpovědnosti za její pokračování.