Petr Kaňka: Volební rébus, aneb jak se ze Šavla nestal Pavel

KOMENTÁŘ

Doc. Petr Sak napsal článek Rébus v české kotlině (vydaný na Prvních zprávách a v Nové republice) pronikavě a odvážně.

7. února 2023 - 07:00
Řekl bych, že volby prezidenta republiky byly ne rébusem mytické Sfingy, ale sofistikovaným bazarem s iluzemi, z nichž jako nejžádoucnější vyšla ta, která přislíbila konec lží, chaosu a nastolení řádu. Finální duel vyzníval jako agon, v němž role protagonisty připadla Petru Pavlovi a antagonisty Andreji Babišovi. Nevím, kterého z těch dvou by považovala Sfinga za správnou volbu, jež by podle jejích pravidel znamenala zachování života tomu, kdo na správnou odpověď přišel. Za nesprávnou byla naopak smrt. Tématu smrti se promluvy protivníků v závěrečném agonu nevyhnuly, i když jen tak, aby si vnímavý posluchač a divák odvodil podstatu tématu z implicitních výroků a z nich vyplývajících konotací.


Mám tézi, rébus jsme nerozluštili. Shoduji se s Michaelem Kocábem a jeho dcerou Natálií, že na scéně proti sobě stáli dva podobně negativitou své životní dráhy poznamenaní soupeři. Politický paradox. Diskutujme o něm a neřvěme na sebe urážky, když spolu nesouhlasíme. Nesdílím s Kocábem stejnou názorovou platformu ohledně role Václava Havla v dějinách naší země po roce 1989. Kocáb je pro mě však člověk, který totalitnímu režimu vzdoroval. Deska Straka v hrsti s Pražským výběrem byla již jako postupně se objevující repertoár na koncertech Pražského výběru jedinečnou výpovědí o odporu v okupované zemi. Kocáb byl významnou osobností při odsunu okupantských vojsk Sovětské armády z ČSSR. Věřil jsem v té době jednotě jeho slov a činů.
     
Jednota slov a činů je významným znakem při hodnocení pravdivosti životních postojů, v nichž se zjevuje to, co jsme. Petr Sak se zamýšlel na tím, jak je možné, že voliči liberální, vzdělaní a odmítající komunistickou éru s nadšením volili komunistu a profesionálního vojáka profilovaného právě komunistickým režimem. „Přerod velké části české antikomunistické populace na voliče komunisty a elitního komunistického špiona lze považovat za těžko pochopitelný zázrak.“ (P. Sak, Rébus v české kotlině, str.1) Je to tím, že voliči narození kolem roku 1984 už nepoznali armádní život díky zrušení základní vojenské služby k 31.12. 2004? Nebo se jen málo jasně hovořilo o tom, že Československá lidová armáda měla převychovat všechny mladé muže, kteří nebyli loajální KSČ a Sovětskému svazu? Protože takový muž nemohl být dobrým vojákem ani občanem. Takový muž nepřemýšlel, konal rozkazy a ničil nepřátele socialismu.
    
My, dříve narození, jsme poznali režim Československé lidové armády a silně jsme vnímali řadu nesmiřitelných protikladů v jednotě slov a činů profesionálních vojáků (lidovým žargonem furťáků, lampasáků, hadic a gum…), stejně jako jsme fyzicky i duševně prožívali praktiky a zvyklosti mezi vojáky základní služby samotnými, které byly v rozporu s řády Československé lidové armády. Abychom nechodili daleko, Tankový prapor, román Josefa Škvoreckého, který vyšel v roce 1971 v Torontu v Sixty-Eight Publishres, byl díky zobrazení armády protistátní literaturou a pokud se propašování tohoto románu někomu na hranicích zhatilo, měl nemalé problémy. Román líčí vojenský život v reálném světle a nikomu nemůže uniknout zlomocná síla šikany a svévole, jíž vojáci základní služby nemohli nikdy uniknout. Nejhorší na tom bylo, že daný režim nastavovali vojáci z povolání v duchu „rozděl a panuj“. Voják mohl dostat jakýkoli absurdní rozkaz a musel se s ním nějak vyrovnat, když ne přímo doslova splnit. Ale rozkaz se měl a musel plnit! Ne že by naše tehdejší armáda nesdílela obecné rysy s ostatními armádami. My jsme ale byli socialistická, soudružská armáda, kde se soudruhovalo až to praštělo.
    
Pro vojáky základní služby byla vojna prvním sítem, v němž nekompromisně uvízli všichni příliš svobodomyslní, složitější světonázorové otázky kladoucí, pro komunistickou stranu neangažovaní a nábožensky založení lidé. Ti odcházeli z vojny se šrámy na duši (někdy i na těle) a hlavně s posudky, které v drtivé většině zasahovaly do dalších životních osudů vojáků, po absolvování vojenské služby daných do zálohy. Koho by dnes dojímaly příběhy vojáčků, kteří neoprávněně opustili posádku za těhotnými ženami, nemocnými příbuznými, nebo jen za nevěrnou milou, když jim to nebylo povoleno? Nebo mluvili protistátně, proti dělnické třídě, straně a vládě, četli protistátní literaturu, třeba bibli. Jeden posudek jsme podepisovali, další šel za námi k zaměstnavateli bez našeho podpisu...Stačilo si vybrat. Neřekl bych, že s klidným srdcem mohu prohlásit, že mi připadá přirozené, aby z principu kandidoval na prezidenta České republiky politický kádr profesionální Československé lidové armády, jenž se rozhodl pro kariéru komunistického špióna. Nemohu si nemyslet, že příprava na takovou kariéru nezanechala vliv na charakteru, neovlivnila myšlenkové stereotypy, nevštípila určité zdeformované hodnoty.
    
Již kategorie cti byla v ČSLA krajně zdeformována. Příběh jeden za všechny; jeden z vysokých důstojníků při výuce vojáků absolventů (to byli ti, kteří měli vojenskou službu zkrácenu na 12 měsíců), říkali jsme mu Špinóza, neb studoval údajně filozofii, nám položil otázku: „Budete střílet na nepřátelské paragány, když se katapultují ze sestřeleného letadla?“ Kroutili jsme záporně hlavami...„Blbost, je to sice proti Helsinským dohodám, ale když nezabijete vy je, zabijí pak oni vás. Budete střílet!“ Neříkám, že se to některým frekventantům nezdálo rozumné a souhlasili se Špinózou. Abychom nechodili kolem horké kaše, vojenské dovednosti jsou o zabíjení protivníka, o ničení jeho bojové síly ve všech směrech. V každé válce každá armáda zabíjí díky omylům i civilisty. Cvičili jsme se v zabíjení, útočili na bodák, bylo nám vštěpováno, když nezabiješ, budeš zabit. Nezpochybňuji funkci armád. Nezpochybňuji roli vojáků při obraně práv a svobod občanů. Zpochybňuji nekritickou adoraci dovedností a vědomostí vojáků, trénovaných pro boj a válku v době, kdy je tak těžké najít cestu k míru, kdy je podstatné spolu s obnovením míru překonat ekonomickou krizi. Proto nevěřím, že se ze Šavla stal Pavel.
    
Petr Sak ve své studii dále domýšlí: „Velký segment v české společnosti představují bývalí členové KSČ a jejich rodinní příslušníci. Ti se dělí na členy, kteří byli vyloučeni z KSČ v normalizaci a tím nejen přišli o výhody, které pramenily z jejich členství v KSČ, ale většinově byli profesně diskriminováni a často i jejich děti. Tito vyloučení členové většinově zanevřeli nejen na Sovětským svazem dosazené politiky a na normalizační politiku, ale i na samotné principy socialistické společnosti.“ (tamtéž, str.2) Oba naši kandidáti na prezidenta byli členy KSČ. Pro někoho extremisté, pro jiného členové zločinecké organizace, pro další levicově orientovaní intelektuálové (oba studovali vysoké školy).



Poslední případ, kdy je lze považovat za levicově orientované intelektuály, má několik úskalí. Za 1., oba se jeví jen jako konformisté, tedy ti, co zvolili členství z kariérních důvodů a nikdy nedefinovali své pojetí levicovosti, za 2., oba se jeví jako zastánci kapitalistického zřízení a členství v NATO, ale podrobně nedefinovali, proč změnili názor a vyměnili své minulé fundamentální založení za soudobé fundamentální postoje. Je to pro snazší dosažení bohatství a vysokých postů v době, kdy se vytvořily výhodné podmínky pro bývalé členy KSČ? Členství se přece zhodnotilo v kariérách Čalfy, Dlouhého, Zemana a mnoha dalších.

Co se ve společnosti stalo, že po roce 1989 se lidé s podobnými životopisy prosadili do nejvyšších státních funkcí? Moje hypotéza je, že sami komunisté ve vysokých funkcích věděli, kam politický vývoj směřuje a připravovali se na formu společenské změny, jejíž průběh možná přesně neuměli definovat, ale věděli, že musí dojít na tvrdou konfrontaci kolektivních idejí s individualismem a na vítězství kapitalismu nad socialismem. Budoucnost patřila bezskrupulózním kariéristům a materialistům, byť se stále zaštiťovali členstvím v KSČ. Bylo to jistě praktické, stejně jako bezcharakterní. A mnoho z nich patří dnes mezi Koukolíkovy deprivanty.
   

Nebylo snad dost těch, kteří žili v odporu, opozici nebo se pokoušeli o čestné prožití svých životů? Byla po roce 1989 dostatečná poptávka po takových spoluobčankách a spoluobčanech? Sak vidí jednu příčinu veškeré dezorientovanosti v neschopnosti rozlišit mezi reálným kontextem nesuverénního státu, vazala SSSR, v němž se na posty dosazovaly typy lidí loajálních tehdejšímu establishmentu, a kariérami lidí ctících principy evropského socialismu, jenž vyrůstá z historických kořenů levicových hnutí, která měnila pracovní a životní podmínky dělníků i střední vrstvy. Podléhání sovětským vzorům a ničení levice s českými prvorepublikovými kořeny má dodnes destruktivní vliv na naši politiku. Mám na mysli autentické kořeny, jaké měl například od svých 20 let Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu, spolu s dalšími členy spolku Devětsil. Jeho vyloučení z KSČ v roce 1929 po vpádu gottwaldovského křídla strany dirigovaného stalinskou Kominternou je logickou tečkou za členstvím, protože Gottwald tehdy i později, kdy vraždami spolustraníků po sovětském vzoru definitivně uťal jakoukoli souvislost s autentickou českou levicovostí, se stal destruktivní a démonickou osobností. Tyto děje nakonec dále vedly i k okupaci ČSSR v roce 1968 a promítly se do převratu v roce 1989. Dlouho tady vznikal nesourodý a hybridní fenomén antikomunismu, v němž se lze snadno ztratit a fanaticky dospět k tomu, že v nevědomé shodě s odkazem praktik stalinských represí jsou umlčovány jakékoli opoziční názory odchylující se od rétoriky demokraticky zvoleného establishmentu. (Podívejme se na osočování jak Michaela Kocába, tak třeba profesora Jana Jiráka za jejich svobodné názory). Celospolečensky zmatený a hybridní antikomunismus bez jasných kritérií vyprofiloval nakonec dva prezidentské kandidáty, které řada voličů komentovala takto: „No, nebudu volit gaunera a estébáka Babiše, to dám radši hlas slušnému Pavlovi“. A tak se nakonec vzájemné osočování kandidátů přeneslo do společnosti, která se vzdala kritického soudu a raději také volí osočování a v horších případech cenzurování.
    
Osočování jsme se po převratu v roce 1989 málo věnovali; nebo jsme mu jen prostě sprostě v atmosféře překotného zahazování legitimací KSČ a bušení se bývalých straníků v prsa, „já nic, já tam nebyl,“ propadli? Zažili jste, kdy spolupracovník StB se zahozenou legitimací pořvával v bufetu firmy na vyhozeného nestraníka a mravného člověka: „Hele, co ty tady?“ A ještě dodával: „Nás schopný prostě chtěli, blbý by neangažovali!“ Ano, chtěli chytrý, ale těch, jako obvykle, až tak moc nezlanařili, tak ty blbé prostě označili za chytré! A po roce 1989 se jako na jedoucím pásu začali neschopní propagovat jako schopní a převlékači kabátů byli přejmenováni na mravné a státotvorné.

Nelze se divit politickému vězni Petru Cibulkovi za jeho divoké zveřejnění seznamů lidí, kteří se zapletli s StB. Cibulka měl věru těžký život a v kriminále si vytrpěl jako málo kdo. Do fešáckého kriminálu prominentních disidentů to mělo skutečně daleko. Jistě, Osočení. Četli jste knihu Zdeny Salivarové – Škvorecké, která vznikla ze zoufalství lidí osočených ze spolupráce s StB, cítících se nevinní a ponížení, jimž osočení zničilo osobní život i kariéry (Toronto, Sixty – Eight Publishers, 1993)? Salivarová mi osobně vyprávěla svůj příběh (viz. Film Gentleman Josef Škvorecký). Chtěla „jen kolegyni pomoci z bryndy,“  tak vlastní rukou napsala a podepsala její idealizovaný profil pro estébáky...Naivita? Zmatenost? Zkrat a ztráta soudnosti? Každý z autorů eseje v Osočení má svůj tragický příběh. Bránili se, protože odpovědné popřevratové orgány státní zprávy po roce 1989 selhaly. Dávno jsme nemuseli zkoumat, zda Babiš byl nebo nebyl spolupracovníkem StB. A komu to vlastně vyhovuje, tento permanentní stav nejistoty? Osočení je strašná událost, proti níž se napadený jen těžko může ubránit…Babiš ve všech médiích musel čelit otázkám na jeho spolupráci s StB, o jejímž kontextu natož podrobnostech nic nevíme. Pokud spolupracoval, donášel na lidi. Kde jsou ti poškození?
    
Mezi voliči byla jistě obrovská spousta bývalých členů SSM. Členství v Socialistickém svazu mládeže bylo předstupněm členství v KSČ. Kdo potřeboval a chtěl, byl aktivní a měl to na sto procent jisté. Kdo aktivity flákal (schůze, oslavy státních svátků a výročí, agitace a podpisy k různým politickým vyjádřením a proklamacím) dal najevo, že ke členství nesměřuje. To mohlo mít i své následky. Dá se předpokládat, že tato masa bývalých členů SSM měla ke sporné minulosti prezidentských kandidátů tolerantní přístup, protože nikdo není dokonalý, tedy v tento čas v české kotlině.

SSM vepsal lidem pod kůži velkou toleranci k bezcharakternosti a  nabídl jim úkryt v pocitu kolektivního jednání. Šlo přece o budoucí kariéry a tím pádem o prachy. O této naší minulosti nemluvíme. Lze předpokládat, že globálně antikomunistickými postoji se taková minulost dá přebít a celkem si nelámat hlavu paradoxem, že volím lidi, kteří došli v normalizačních kariérách velmi daleko a pokračují i dnes, protože jejich soudobé názorové projevy se od minulosti snadno distancují a hlavně, v nejmenším nezpochybňují cestu kapitalismu a členství v NATO. Sak píše: „Tak jako gulášový socializmus v normalizaci kontinuálně přešel v konzumní kapitalizmus, tak také komunistická kariéra nomenklaturních komunistů kontinuálně přešla do kariéry antikomunistického kapitalizmu.“ (P. Sak, str. 4) Lze dospět k tvrzení, že kapitalizmus je zásadně antikomunistický, ale v kapitalistické České republice se bývalí komunisté (a kandidáti členství v KSČ) stali nejvhodnějšími adepty na vysoké funkce ve státní správě. Předseda stranické organizace a vzděláním zpravodajec Petr Pavel se stal prezidentem České republiky. Paradox české kotliny.
    
Ovšem podezření ze spolupráce s StB z principu většině vadí, takže Babiš ztratil body. Dlužno později narozeným sdělit, že s StB spolupracovala řada lidí, kteří ani nebyli v KSČ a informace o tom nikde nelze najít. A ještě nelze opominout, že antikomunistický kapitalizmus nemá žádné zábrany vést občany ke konzumentarismu, čemuž pomáhají instrumenty jako jsou reklama a marketing, který záměrně užívá jen to, co považuje za potřebné pro zajištění zisku. Občané jsou proměňováni v koupěschopnou sílu preferující mít před být (podle terminologie E. Fromma). A jako s masou konzumentů pracovala média s voliči v průběhu prezidentské kampaně.
  
Když se z odstupu podívám na volební dění jako na segment divadla světa, zažil jsem situace, které mě uvězňují v minulosti a nedávají mi žádný nový podnět pro přítomnost, jsou duchovně vyprázdněné a bez vizí. Emotivně vyšroubované protiklady jako být proamerický nebo proruský se nezrcadlily v nějakých východiscích z krize, byly míněny jako apriorní přívlastky pro soudobou válečnou situaci na Ukrajině. Otázky moderátorů a jejich témata byly v podstatě banální. Žádný z nich se kandidátů nezeptal na to, co si myslí o NATO, které vzniklo jako klub pro vzájemnou bezpečnost a usilovně podporuje válečnou činnost ve státě, který není členem NATO. A přezíravost k Babišové proklamacím míru a jeho konceptům, jak se mu přiblížit, mi zněla jako rouhání. Máme málo svědectví o tom, jaké barbarství byla 1. i 2. světová válka? Nepamatujeme, jak se krutě bojovalo o Stalingrad a Berlín?
    
Máme ekonomické a sociální problémy. Nosíme v našich domech svetry i čepice v třeskutých mrazech, kdy je dostatečně nevytopíme, a některé ročníky pracujících půjdou pravděpodobně do důchodu v 68 letech. Jaká bude kvalita jejich života? Děti nemají na obědy, nízkorozpočtové skupiny obyvatel drtí drahota. Platy vysokoškolských pedagogů na veřejných školách jsou hanebné, což má vliv na úroveň vzdělání studentů. Nevzdělanci pak pochopitelně špatně volí a jsou snadno manipulovatelní. Myslím, že na tyto problémy se nedá přiložit žádné měřítko proamerické nebo proruské orientace; ty vyřeší jen kvalitní a schopná na české problémy orientovaná vláda s prezidentem plně chápajícím a prosazujícím demokraticky především české zájmy. Po srpnu 1968 jsme byli do roku 1989 gubernií Sovětského svazu; již nechci zažít nic podobného.    

Petr Kaňka




43-8974200277/0100

Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX





Anketa

Myslíte si, že je u nás cenzura a dochází k omezování svobody projevu?

Ano 41%
transparent.gif transparent.gif
Ne 30%
transparent.gif transparent.gif
Nevím 29%
transparent.gif transparent.gif