Možná klíč k pochopení dnešních francouzských nepokojů leží v roce 2024: francouzský volební cyklus začal hlasováním v Evropském parlamentu, kde pravicová Národní shromáždění (RN) vedená Le Penovou získala přesvědčivé vítězství. RN získala 30 křesel (31,37 % hlasů), zatímco Ensemble (koalice prezidenta Macrona) získala pouze 13 křesel (14,6 % hlasů). 

Po drtivé porážce své centristické koalice Macron okamžitě rozpustil francouzské Národní shromáždění a vyhlásil předčasné volby do zákonodárného sboru. Tyto volby vedly k bezprecedentnímu, suspendovanému parlamentu, rozdělenému do tří hlavních politických bloků, přičemž žádná skupina nezískala 289 křesel potřebných k absolutní většině. Byla to a stále je to patová situace. 

Zatímco Národní shromáždění Le Penové vedlo v prvním kole těchto legislativních voleb, taktické odstoupení kandidátů středového a levicového křídla ve druhém kole změnilo konečnou situaci díky (legitimnímu) „hackování“ taktického hlasování o křeslech, jehož cílem bylo zajistit, aby Republikánská strana nevyhrála poslední kolo, přestože v prvním kole hlasování vedla. 

Nedávné násilné nepokoje v Paříži souvisejí s výsledky francouzských voleb v roce 2024. 

Volby vytvořily roztříštěný a zablokovaný parlament, kterým se Macron snažil manipulovat. To podnítilo rostoucí hněv veřejnosti nad odmítáním evropské vládnoucí elity přijmout odpovědnost za své chyby – chyby, které spustily evropskou hospodářskou krizi.

Hlavní aspekty francouzské krize – nekontrolovaná imigrace, selhávající veřejné služby a rostoucí tlak na životní náklady – jsou společné prakticky všem hlavním liberálním ekonomikám. Stručně řečeno, ačkoli se ekonomické problémy spojené se západními státy mohou zdát být svá vlastní jedinečná národní rysy, všechny mají hlubší kořeny v západní reakci na velkou finanční krizi v roce 2008. 

Faktem je, že tyto rozpory a napětí nyní dosahují svého vrcholu ve vzájemně propojených konfliktech na Ukrajině, v Íránu a mezi Jemenem a Saúdskou Arábií, které nyní riskují, že hospodářská krize přeroste na zcela novou úroveň, finanční krizi, která by mohla vést k systémovému kolapsu. 

Skutečnost, že krize nyní dosáhla svého vrcholu, pramení ze současného sledování dvou protichůdných cílů: na jedné straně udržování nákladného sociálního státu a na straně druhé vedení válek, jejichž cílem je udržet si podle Marca Rubia postavení Západu v „hlavě světa“. Právě tyto války, jak se dalo očekávat, způsobily prudký nárůst životních nákladů a vyčerpaly rozpočty většiny liberálních ekonomik. 



Politická třída v západním světě dosáhla nejnižší úrovně popularity. Zoufalství a hněv lidu rostou. Zášť doutnaje. Nejprve propukla ve Francii, ale totéž brzy zažijí i další země. 

Krize se později vyhrotí. Írán a Ansar Allah zavřely svou energetickou past na Trumpa. Neexistují žádná snadná ani zřejmá řešení. Ve skutečnosti, pokud bude špatně řízena a prodloužena vojenskou eskalací USA nebo Izraele, výrazně to zhorší západní ekonomickou krizi, protože Írán se odvetí proti energetické infrastruktuře v Perském zálivu. A vzhledem k dlouhým zpožděním spojeným s obnovou vysoce složité ropné infrastruktury povede strukturální nedostatek paliva nepochybně k eskalaci škod na globálních zásobovacích potrubích. Totéž platí pro útoky Ansar Allah na saúdskoarabskou energetickou infrastrukturu. 

V případě Ukrajiny uvrhlo obvyklé mylné chápání Ruska Evropany Evropu do pasti, do které dobrovolně padla. V roce 2022 evropští lídři přivítali Ukrajinu a Zelenského s otevřenou náručí a považovali ji za zajímavý, na standardech založený, liberální projekt, který by Evropě mohl potenciálně dát smysl a směr, který NATO i EU postrádaly. Vyhlídka, že by evropské sankce mohly nakonec prezidenta Putina sesadit z moci – jakkoli mylně odhadnutá – samozřejmě nabízela třpytivou vyhlídku na zpřístupnění ruské ropy a vzácných surovin pro evropské využití. 

„Hmotným důsledkem toho všeho,“ píše Aurélien, „bylo, že Evropa se stala stále dychtivější kolonizovat politický prostor, který byl historicky ovládaný Ruskem,“ který by byl integrován do rozšiřujícího se liberálního „prostoru“ západně od Ruska. Ruské nepřátelství vůči těmto explicitním evropským ambicím bylo tendenčně připisováno ruské nostalgii po jeho impériu. 

Jak však poznamenává Aurélien , „Rusové období po polovině roku 1990 takto vůbec nevnímali. Viděli ztrátu kontroly nad dříve cennou strategickou oblastí, bez zjevného způsobu, jak ji znovu získat. Proto myšlenky na ‚příměří‘ a určité geografické rozdělení Ukrajiny selhaly a selžou. Hra se změnila a v sázce je mnohem více než dříve. V roce 2022 by Rusové pravděpodobně akceptovali skutečně neutrální Ukrajinu bez rozmístěných sil a s nacionalistickými extremisty vyloučenými z vlády.“ 

Nyní není šance, že by se to stalo, a současné bombardování Kyjeva interpretuji jako součást operační strategie zaměřené na zničení země jako životaschopného celku – aby v budoucnu nemohla být využívána jako základna pro vojenské operace. Budou zničeny mimo jiné mosty, komunikační systémy, přístavy, výroba a distribuce elektřiny, dopravní sítě, průmyslová zařízení a letiště… Neexistuje žádný náznak toho, že by to Západ chápal. Nechápe to, protože si neuvědomuje, že ruská strategie nyní šla daleko za hranice Ukrajiny a jde o to, aby se na alespoň jednu generaci, možná i déle, vyhnala hrozba potenciálního útoku z ruského západního „prostoru“. 
Toto je past, která spojuje všechny tyto zdánlivě oddělené konflikty – ambice Západu „udržet si své místo v čele světa“, zatímco ve skutečnosti se nachází ve fázi úpadku a „imploze“ fiskálních rozpočtů.