To nejhorší na společenské atmosféře tehdejší doby nebyl jen strach z budoucnosti a atmosféra rezignace, ale pozvolný nástup cenzury a pocitu nesvobody. Po krásných svobodných letech, která začala dlouho před rokem 1968. Následujících dvacet let jsem se spolu se spoustou podobně smýšlejících lidí snažil nacházet objektivní informace, číst zakázané knihy a časopisy, svobodně diskutovat. Pojem totalita mi tak splynul s omezováním svobody slova a vyjadřování.

   

Změna na konci roku 1989 pro mne měla především tento pozitivní rozměr. Zmizela cenzura, měli jsme demokracii, mohl jsem se politicky angažovat, aniž by mi za to hrozil postih. Parkrát jsem kandidoval ve volbách, dostal jsem se i do vysokých státních funkcí a myslel jsem si, že o politice už budu jen psát a mluvit. Jenže v poslední dekádě se něco zvrtlo právě se svobodou vyjadřování a nastal plíživý deficit demokracie ve veřejném prostoru. Mráz tentokrát nevane z Kremlu, ale z Bruselu.

   

   

Ke svému překvapení jsem zjistil, že to nelze. Můj příspěvek odporuje zásadám komunity. Zkusil jsem další, totéž. Ozvali se mi přátelé, že se zveřejněním mého vyjádření ke kandidatuře do Evropského parlamentu mají stejný problém. Pikantní na to je, že v jednom z těch příspěvků jsem mluvil o nutnosti hájit svobodu slova a vyjadřování. Protestoval jsem proti tomu, ale bylo mi to houby platné.