Německo, dlouhodobě považované za hospodářský motor Evropy, vstoupilo do roku 2026 ve stavu hluboké ekonomické nejistoty. Podle serveru The European Conservative se země nachází již v osmém roce průmyslového útlumu a propad výroby je maskován pouze dočasnými veřejnými programy zaměstnanosti a masivními státními půjčkami, které přesouvají zátěž do budoucnosti. Server dále upozorňuje, že do konce roku 2025 opustilo německý trh více než 24 tisíc firem a statisíce průmyslových pracovních míst zanikly, přičemž mezi postiženými podniky figurují i známí výrobci z oblasti strojírenství, automotive či elektrotechniky. Tento vývoj je podle něj bezprecedentní v poválečných dějinách země a odráží se v poklesu přidané hodnoty i produktivity.

Zhoršující se kondici německé ekonomiky potvrzují i data hlavních finančních médií. Agentura Reuters na přelomu roku informovala, že německá průmyslová produkce zůstává výrazně pod úrovní před pandemií a že energeticky náročné sektory hlásí největší útlum od finanční krize, přičemž vysoké ceny elektřiny a plynu patří k hlavním příčinám slabé investiční aktivity a přesunu výroby do zahraničí. Tyto trendy se promítají i do stagnace hrubého domácího produktu a slábnoucí exportní výkonnosti, což podle ekonomů představuje zásadní strukturální problém největší ekonomiky Evropské unie.

Jedním z klíčových momentů německé transformace bylo definitivní odstavení jaderných elektráren v roce 2023, které mělo symbolizovat konec atomové éry. V praxi však tento krok vedl k větší závislosti na dovozu plynu a uhlí a k růstu cen energií v době, kdy průmysl čelí ostré konkurenci z Asie i Spojených států. Energetičtí experti poukazují na to, že kombinace ukončení jaderné energetiky, přerušení levných dodávek ruského plynu a masivní podpory obnovitelných zdrojů vytvořila systém, který bez trvalých dotací není schopen fungovat a deformuje tržní prostředí.

Dalším pilířem německé klimatické politiky je strategie zeleného vodíku, který má v budoucnu nahradit uhlí, plyn i ropu v ocelářství, chemickém průmyslu a energetice. Do tohoto projektu již byly investovány miliardy eur z veřejných rozpočtů, avšak výsledky zůstávají skromné. Spolkový kontrolní úřad podle říjnové zprávy varoval, že Německo je dnes dále od splnění vlastních vodíkových cílů než před několika lety a že chybí reálný trh, který by drahý zelený vodík dokázal absorbovat. Téma rezonovalo i v mezinárodním tisku, když Financial Times upozornil, že německé podniky narážejí na nepřekonatelné nákladové bariéry a že bez levné energie zůstane vodík spíše politickým symbolem než skutečným průmyslovým řešením.

Deník The European Conservative popisuje také širší společenský rozměr krize, kdy podle něj velké korporace mlčí, protože jsou navázány na dotační režimy, zatímco malé a střední podniky zůstávají bez hlasu. Jako symbol ideologického vytržení z reality uvádí oslavy klimatických aktivistů při bourání chladicích věží uzavřených jaderných elektráren, které podle něj nepředstavují ekologické vítězství, ale spíše projev odporu vůči výkonové a tržní společnosti.

Německo přitom podle dostupných geologických údajů disponuje významnými zásobami zemního plynu v Severním moři i na pevnině a odhady hovoří o bilionech kubických metrů břidlicového a uhelného plynu, které zůstávají nevyužity kvůli politickým a ekologickým blokádám. Kritici tvrdí, že v situaci, kdy se průmysl potýká s drahou energií a ztrátou konkurenceschopnosti, je odmítání domácích zdrojů luxusem, který si země nemůže dovolit.

Psali jsme: Miliony zbraní z Ukrajiny v oběhu. Marková varuje Evropu

Kolaps průmyslu má navíc řetězový efekt na celé hospodářství, protože německý model prosperity byl po desetiletí postaven na silné výrobní základně a exportu. Bez obnovy dostupné energie a bez realistické revize klimatické strategie se podle skeptiků nepodaří tento trend zvrátit. Debata o návratu k jaderné energetice, včetně malých modulárních reaktorů, se sice pomalu vrací na stůl, ale zatím naráží na odpor politických elit, které zůstávají věrné původnímu kurzu.

Závěrem se stále častěji ozývá názor, že ideologicky vedená transformace naráží na své limity a že Německo stojí před rozhodnutím, zda bude pokračovat v nákladném experimentu, nebo se pokusí znovu postavit svou energetickou a průmyslovou politiku na pragmatických základech. Cena, kterou společnost za současný směr platí, se totiž začíná zřetelně projevovat nejen v hospodářských statistikách, ale i v rostoucí nejistotě obyvatel a firem ohledně budoucnosti největší evropské ekonomiky.

(Kovář, European Conservative, repro: ZDF)