Explozivní růst ceny zlata nad hranici historických maxim není izolovaným tržním jevem ani důsledkem krátkodobých spekulací. Je to strukturální signál. Signál toho, že globální ekonomika vstoupila do fáze systémové nejistoty, ve které se rozpadá základní předpoklad fungování finančního světa, a tím je důvěra. Důvěra v měny, v instituce, v centrální banky, v rozpočtovou disciplínu států i v dlouhodobou stabilitu ekonomického modelu, na kterém stojí současná globalizace.
Zlato historicky neroste v prostředí stability, ale v prostředí strachu a nedůvěry. Vždy, když finanční systém ztrácí oporu v důvěře veřejnosti a investorů, kapitál se přesouvá do aktiv, která nejsou založena na slibu, závazku nebo institucionální garanci. Zlato nepředstavuje pohledávku vůči žádnému státu, bance ani systému. Nemá emitenta, nemá centrální autoritu, nemá politické krytí. Právě proto se k němu kapitál vrací v okamžicích, kdy selhává důvěra v to, že současné instituce dokážou udržet stabilitu.
Současný vývoj ukazuje, že globální finanční systém je čím dál více založen na dluhu, monetární expanzi a fiskální nerovnováze. Státy žijí na strukturálním deficitu, centrální banky dlouhodobě deformují trhy měnovou politikou a finanční aktiva jsou nadhodnocena v prostředí levných peněz. Tento model může fungovat pouze do chvíle, kdy mu trhy věří. Růst ceny zlata je signálem, že tato víra se začíná vytrácet.
Zlato v tomto kontextu neplní roli investice, ale pojistky. Není nástrojem zisku, ale nástrojem ochrany. Investoři se nesnaží vydělat, ale uchovat hodnotu. To je zásadní rozdíl. Jakmile se kapitál přestává chovat spekulativně a začíná se chovat defenzivně, znamená to, že systém vstupuje do fáze vnitřního napětí. Přesun kapitálu do zlata je vždy projevem systémové opatrnosti, nikoli optimismu.
Zásadní roli hraje také ztráta důvěry v měny jako uchovatele hodnoty. Inflace, monetární expanze, zadlužení a fiskální nezodpovědnost států postupně erodují samotnou podstatu fiat měn. Peníze přestávají být nositelem hodnoty a stávají se pouze transakčním nástrojem. V takovém prostředí se přirozeně posiluje poptávka po aktivech, která mají fyzickou hodnotu nezávislou na politickém systému. Zlato se tak vrací do role, kterou mělo po tisíciletí, role nadměnového aktiva.
Růst ceny zlata zároveň odhaluje strukturální slabost globalizovaného finančního systému, který je extrémně propojený, vysoce zadlužený a závislý na důvěře v institucionální stabilitu. Jakmile se naruší důvěra v jednu část systému, přenáší se riziko řetězově. Právě proto zlato neroste jen v reakci na jednu událost, ale v reakci na kumulaci rizik, geopolitických konfliktů, ekonomických nerovnováh, politické nestability i technologických změn.
Cena zlata tak dnes nepředstavuje pouze tržní údaj, ale indikátor systémového stavu. Je to ekonomický barometr, který ukazuje, že světový finanční systém se posouvá z fáze růstu do fáze ochrany. Z fáze expanze do fáze opatrnosti. Z fáze důvěry do fáze obrany.
Nejde tedy o otázku, proč zlato roste. Podstatnější otázkou je, proč klesá důvěra. A odpověď je zřejmá. Globální ekonomika stojí na stále křehčích základech, kde stabilitu nenese reálná výkonnost, ale dluh, měnová politika a institucionální autorita. Jakmile se začne zpochybňovat autorita systému, kapitál hledá oporu mimo něj.
Růst ceny zlata je v tomto smyslu tichým, ale velmi přesným varováním. Neoznamuje krizi okamžitou, ale krizi důvěry. A právě krize důvěry je vždy první fází krize systémové. Pokud se tento trend nezastaví, nebude zlato výjimkou, ale normou. A finanční systém se bude muset vyrovnat s realitou, že část kapitálu se z jeho struktury trvale přesouvá do hodnot, které stojí mimo něj.
(Petr Beneš, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
