Když 21. srpna 1911 pracovníci pařížského Louvru zjistili, že místo za ochranným sklem zeje prázdnotou, vyvolalo to obrovský rozruch. Mona Lisa, tehdy jeden z mnoha renesančních portrétů, zmizela téměř nepozorovaně a její absence šokovala nejen Francii, ale postupně celý kulturní svět. Z obrazu se stal magnet pozornosti, o kterém psaly všechny noviny v Evropě i Americe. Až teprve tato krádež vytvořila fenomén, který známe dnes. Obraz, který navštěvují miliony lidí ročně, se v roce 1911 stal hvězdou díky tomu, že náhle přestal existovat.

Paříž počátku dvacátého století byla centrem moderního umění a místem, kde se formoval nový způsob myšlení i estetika. Mladý Pablo Picasso zde hledal svůj vlastní výraz, obklopený tvůrci, kteří odmítali tradiční formy malířství. V této komunitě působil i básník Guillaume Apollinaire, blízký Picassův přítel. Do jejich okruhu patřil také podivín Honoré-Joseph Géry Pieret, dobrodruh, který se pohyboval mezi literaturou, podsvětím a sběrateli umění. Tento muž se v příběhu Mony Lisy stal nečekaně důležitou postavou.

Pieret ukradl už v roce 1907 z Louvru dvě malé iberské plastiky. Měl přístup do muzea, znal jeho chod a využil okamžiku, kdy dohled byl slabý. Objekty poté prodal Picassovi, který je považoval za cenné příklady raného stylizovaného umění. Jedna z těchto plastik se stala inspirací pro obličej v malířově zásadním díle „Slečny z Avignonu“. Picasso však netušil, že tato dávná epizoda se o čtyři roky později promění v podezření, jež zasáhne jeho pověst i kariéru.

Krádež Mony Lisy přivedla do Louvru policii, která hledala jakoukoliv stopu. Pieret se mezitím pochlubil, že má doma další odcizené předměty a že zná způsob, jak se do muzea dostat. Jeho slova vzbudila pozornost i obavy. Aby na sebe neupozorňoval, nabídl novinám přiznání týkající se starších krádeží. Policie ho kontaktovala a začala prověřovat jeho okolí. Tím se v hledáčku vyšetřovatelů ocitli Apollinaire a s ním i Picasso, který byl pro veřejnost snadným terčem podezření. Mladý cizinec, výstřední umělec a muž, jehož díla provokovala tradiční vkus, představoval přesně typ člověka, na kterého se davy i média mohly snadno zaměřit.

Výslechy byly dramatické a pro oba umělce velmi ponižující. Picasso se nervově zhroutil a v panice prohlásil, že Apollinaira vůbec nezná, přestože byli blízkými přáteli. Později svého výroku litoval. Strach z vězení a ztráty pověsti byl obrovský, protože podezření ze spoluúčasti na tak zásadním zločinu by mohlo Picassovu kariéru zcela zničit. Po několika dnech se však ukázalo, že obvinění nemají pevný základ a že oba muži jsou v případu nevinní. Policie je nakonec propustila.

Zatímco Picassovi i Apollinairovi se ulevilo, Mona Lisa zůstávala nezvěstná. Její sláva mezitím rostla každým dnem, protože média neustále přinášela nové spekulace o tom, kdo obraz ukradl, kde se nachází a zda bude vůbec někdy nalezen. V té době se začala rodit moderní legenda. Mona Lisa se stala symbolem záhady, symbolem hodnoty umění a zároveň ukázkou toho, jak může veřejné mínění měnit význam jednoho malého portrétu.

Po více než dvou letech tápání se konečně objevila stopa, která vedla k překvapivému rozuzlení. Italský řemeslník Vincenzo Peruggia, jenž v Louvru pracoval jako montér skel, se pokusil obraz nabídnout obchodníkovi ve Florencii. Tvrdil, že se chtěl stát hrdinou tím, že portrét „vrátí“ do Itálie, kde jej Leonardo da Vinci namaloval. Skutečnost byla mnohem prostší. Peruggia znal systém galerie, věděl, že v pondělí je zavřeno, a jednoduše obraz vyzdvihl z rámu, ukryl pod plášť a prošel hlavním vchodem bez povšimnutí.

Psali jsme - Hrad Pěti studní: Zapomenutá osmanská pevnost ve tvaru kříže

Když byl zatčen, ukázalo se, že Mona Lisa celou dobu spočívala ve skříni v jeho bytě nedaleko Paříže. Po jejím návratu do Louvru následovaly veřejné oslavy, výstavy a přijetí obrazu jako národní ikony. Krádež z roku 1911 se tak stala klíčovým momentem v proměně nenápadného renesančního portrétu v nejslavnější malbu světa.

Příběh Mony Lisy je dnes připomínán nejen jako nejodvážnější loupež století, ale také jako zvláštní spojení umění, lidských slabostí a dramatických okolností, které vytvořily legendu větší než samotný obraz. A mezi jejími kapitolami zůstává i ta, kdy byl Pablo Picasso označen za podezřelého v zločinu, který spáchal někdo úplně jiný.

(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: aiko)