Jeho „hvězda“, vějíř 22 masitých paprsků kolem nozder, představuje nejcitlivější hmatový orgán mezi všemi savci. Každý paprsek nese tisíce mikroskopických hmatových tělísek zvaných Eimerovy orgány – celkem jich je přes 25 000. Krtek hvězdonosý má slabý zrak, ale hvězdu používá jako „ruku i oko v jednom“. Povrchy osahává v sériích ultrakrátkých dotyků a během zlomků sekundy překlápí kořist před tzv. „taktickou jamku“, dvojici nejmenších paprsků, které mají v mozkové kůře mimořádně velké zastoupení (podobně jako žlutá skvrna v lidském oku).
Další z jeho schopností dlouho odporovala učebnicím: hvězdonosý umí čichem vnímat i pod vodou. Při pátrání po pachových stopách vypouští z nozder drobné bublinky, které se dotknou povrchu předmětu a zachytí těkavé molekuly. Následně je během zlomku sekundy vtáhne zpět a analyzuje čichovým epitelem. Tento mechanismus, popsaný v sérii experimentů, ukázal, že savci mohou olfakci využívat i ve vodním prostředí, stačí jen vytvořit dočasnou „vzduchovou kapsu“.
Jeho chování v terénu připomíná rychlé sakkády oka: hvězda šmátrá dnem desetkrát až patnáctkrát za sekundu, okrajové paprsky zachytí potenciální kořist a bleskovým pohybem ji krtek překlápí k „foveálním“ paprskům 11 a 11’, které mají nejvyšší hustotu receptorů i největší zastoupení v somatosenzorické kůře. Kombinace extrémně hustého hmatu, specializované motoriky a krátké vzdálenosti k ústům s „pinzetovitými“ řezáky dává zvířeti výjimečnou efektivitu při lovu drobných bezobratlých, červů či larev hmyzu.
Rozmnožování krtka hvězdonosého je podobné jako u jiných krtků. Páří se koncem zimy a samice mívá na jaře jediný vrh několika mláďat. Přirozenými predátory jsou sovy, lasicovití i větší ryby, například štiky. Navzdory predaci si druh udržuje stabilní stavy a nepožívá zvláštní právní ochrany; mezinárodní hodnocení zůstává příznivé.
Za svou pověst „nejsofistikovanějšího nosu světa“ vděčí hvězdonosý nejen anatomii, ale i tomu, že jeho hvězda funguje jako senzorické pole, které mozek zpracovává v mapách připomínajících zrakové zpracování. Pro neurovědu jde o cenný model ukazující, jak evoluce v různých smyslových systémech, např. zrak u primátů, sluch u netopýrů či hmat u krtka, opakovaně vytváří špičkové „foveální“ oblasti s mimořádnou výpočetní kapacitou. Spolu s bublinovým čichem pod vodou představuje hvězdonosý učebnicový příklad toho, jak prostředí formuje biologické inovace, které překračují naše představy o možnostech savců.
Zdroje: přehledová studie a práce K. C. Catanii k neurobiologii hvězdnatého orgánu a rychlosti krmení (Nature, 2005; PMC review 2011); experimenty k podvodnímu čichu (Nature News 2006 - Catania Lab); profil druhu a rozšíření (Animal Diversity Web)






