Skotský venkov poblíž Solway Firth se nečekaně ocitl v centru jedné z největších sportovně-historických debat posledních let. Sportovní historik Ged O’Brien tvrdí, že na bývalé farmě u Anwothu v dnešním regionu Dumfries a Galloway lokalizoval nejstarší známé fotbalové hřiště na světě. Podle jeho zjištění se na místě hrávaly pravidelné zápasy už v první třetině 17. století, tedy zhruba dvě stě let předtím, než se v Anglii roku 1863 zformovala Fotbalová asociace a standardizovala pravidla moderní hry. Samotný objev má oporu nejen v archivním dokumentu, ale i v terénním průzkumu a analýze půdních vrstev, které propojují textovou stopu se skutečným uspořádáním prostoru.
Klíčovou roli hraje dopis Samuela Rutherforda, tehdejšího ministra u Anwoth Old Kirk z let 1627–1638. Z textu plyne, že místní farníci „v sobotu odpoledne hráli foot-ball“, což duchovního pobouřilo natolik, že nařídil položit přes hřiště řadu velkých kamenů, aby hru přerušil. O’Brienův tým následně skutečně našel v krajině přímou linii čtrnácti balvanů, přičemž archeologické datování jejich uložení spadá právě do období Rutherfordovy služby. Kombinace písemného svědectví a fyzického nálezu tak vytváří neobvykle pevný řetězec indicií o existenci stálého „place of play“, nikoli jen nahodilého prostranství pro venkovní kratochvíli.
Když The Times, The Independent a další média na jaře 2025 objev představila, zdůraznila, že skotské tvrzení neříká „Anglie fotbal nevynalezla“, ale že linie vedoucí k moderní hře může být složitější a starší, než se soudilo. Pokud se závěry potvrdí, přepsaly by časovou osu tak, že by vedle anglické standardizace pravidel v 19. století stála skotská tradice „pravidelných sobotních zápasů“ na konkrétní ploše už v 17. století. O’Brienův výklad přitom přirozeně zapadá do širšího kulturního obrazu jihozápadního Skotska s jeho farními sítěmi, cestami a přírodními amfiteátry, kde společenské rituály a sport splývaly v pravidelný rytmus života.
Není divu, že objev budí emoce i opatrnost. Oponenti připomínají, že termín foot-ball byl ve 17. století deštníkovým pojmem a nelze jej automaticky klást naroveň dnešnímu jedenáctkovému sportu s ofsajdem a rohy. Věcná námitka zní: řeč může být o jiném typu hry s míčem, byť hrané na „stejné“ ploše a v pravidelných časech. Smithsonian nicméně podtrhuje, že síla důkazů spočívá v průniku textu a archeologie, což zvyšuje pravděpodobnost, že nešlo jen o metaforu nebo moralizující kazatelskou nadsázku, nýbrž o popis praxe, která vyžadovala fyzickou blokádu hřiště. Tato kombinace je v dějinách raných sportů výjimečná.
Z britského sportovního povědomí by závěry nijak nevymazaly klíčovou roli Anglie v kodifikaci. Roku 1863 vznikla FA a o devět let později se v Particku u Glasgow odehrál první oficiální mezistátní zápas mezi Skotskem a Anglií, uznaný FIFA - symbolický milník, který od té doby rámuje rivalitu „Auld Enemy“. Skotsko a Anglie tehdy remizovaly 0:0 na Hamilton Crescent, hřišti West of Scotland Cricket Club, a už samotná povaha utkání odrážela svět, kde stadiony, pravidla i taktiky rychle získávaly moderní obrysy. Je-li však Anwoth skutečně „hřištěm z roku 1627“, pak rivalita z roku 1872 nevyrůstá z ničeho, ale stojí na dvousetleté komunitní zkušenosti s pravidelností hry.
O’Brienova teze tak zpochybňuje jednoduchou anglickou genezi, aniž by popírala roli britských škol v 19. století. Nabízí spíše revidovanou syntézu. Anglie kodifikovala, Skotsko možná po staletí udržovalo rámec opakované hry na vymezené ploše. Je-li fotbal moderní kombinací pravidel a zvyku, pak je fér přiznat, že zvyky vznikají v čase mnohem dříve než kodexy. Důležité je, že několik nezávislých médií i vědecko-popularizačních institucí se shoduje v popisu jádra důkazů, jako např. Rutherfordova zmínka, linie kamenů, datace a absence alternativního hospodářského vysvětlení. Teprve další výzkum může doladit, jaký byl herní mód, kolik hráčů nastupovalo a zda se už pracovalo s lokálními „dohodnutými pravidly“.
Pro sportovní historiky i fanoušky má příběh překvapivě praktický dopad. Dává smysl skotské dominanci raného reprezentačního fotbalu v 70. letech 19. století i pověsti klubů jako Queen’s Park, které byly nositeli rané taktické inteligence hry. A současně připomíná, jak křehké je připsat „zrod“ globálního sportu jediné zemi či datu. Možná se historie fotbalu neodehrála jako čistý start v Londýně roku 1863, ale jako pozvolné zrání zvyklostí rozesetých v čase a krajině, a jedním z jejich nejstarších a nejhmatatelnějších ohnisek může být právě travnatý kus půdy u Anwothu.
V tuto chvíli zůstává poslední slovo na kombinaci pečlivější archeologie, kritického čtení dobových textů a ochoty sportovní historiografie přepsat vlastní zkratky. Ať už finální konsenzus dopadne jakkoli, příběh z Dumfries a Galloway už dnes připomíná dvě věci: že „hřiště“ může být starší než stadiony a že dějiny krásné hry se někdy nejlépe čtou mezi řádky starých dopisů a v liniích kamenů, které kdysi někomu překážely v sobotním odpoledni.