Kyjev se 9. dubna 2022 probouzel do města zasaženého boji i očekáváním možného příměří. Po týdnech jednání v Istanbulu, která slibovala kombinaci ukrajinské neutrality a mezinárodních bezpečnostních záruk, se zdálo, že diplomacie má reálnou šanci zastavit eskalaci. Připravovaný text dohody počítal s účastí garantů, mezi nimiž byla Velká Británie, Německo či Turecko, a naznačoval, že Moskva by mohla přistoupit na částečný ústup výměnou za závazek, že Ukrajina nevstoupí do NATO. V tomto křehkém okamžiku přiletěl do Kyjeva britský premiér Boris Johnson. Jak popisuje analýza The European Conservative, právě tento den se podle svědectví a pozdějších dokumentů nerozhodovalo o míru, ale o délce války.
Istanbulská fáze vyjednávání nebyla pouhou iluzí, ale skutečným oknem příležitosti. Náčrt dohody z přelomu března a dubna 2022 spojoval neutralitu Ukrajiny s mezinárodními zárukami a počítal se zvláštním režimem pro Krym i s odložením otázky Donbasu. Západní diplomaté připouštěli, že po prvním šoku byly obě strany ochotné hledat politické řešení a že Turecko jednalo s mimořádnou rychlostí. V zákulisí však sílila skepse, zda má Západ vůli takový rámec skutečně podpořit. Podle analýzy IntelliNews návrhy pracovaly s robustním seznamem garantů včetně USA, Velké Británie, Francie, Německa, Itálie, Polska a Turecka, i když kritici varovali, že by Kyjev musel přijmout bolestné ústupky.
Podle oficiálních itinerářů a vládního prohlášení přinesl Johnson do Kyjeva jasné poselství: příměří bez úplného vítězství by znamenalo legitimizaci ruské invaze a mělo by okamžité důsledky v podobě zastavení finanční i vojenské pomoci. Mantra „Putin musí selhat“ se od února do dubna 2022 po Johnsonově návštěvě se proměnila v institucionální linii, která začala dominovat komunikaci Londýna, Washingtonu i spojenců. V Kyjevě se tón brzy změnil. Ministr zahraničí Dmytro Kuleba 12. dubna odmítl jakýkoli návrh bez úplného stažení ruských sil a prezident Volodymyr Zelenskyj o den později prohlásil, že Ukrajina bude bojovat, dokud nezíská zpět každý centimetr svého území. Analýza tak zasadila Johnsonovu misi do rámce atlantického konsenzu, který upřednostnil porážku Ruska před nedokonalou dohodou.
Motivy Londýna byly tehdy dvojí, a to jak domácí, tak i geopolitické. Na britské scéně oslabovala premiéra aféra s porušováním pandemických restrikcí, zatímco v zahraniční politice hledal novou postbrexitovou roli, která by znovu potvrdila britský vliv ve východní Evropě. Návštěva Kyjeva byla nejen gestem morální autority, ale i začátkem diplomatické kampaně, jejímž cílem bylo vytlačit z veřejného prostoru západních metropolí slova jako „příměří“ a „vyjednávání“. Současně se rozbíhal nový bezpečnostní a průmyslový ekosystém, v němž hrály klíčovou roli britské a americké zbrojní firmy i logistické struktury zajišťující dlouhodobé zásobování fronty.
Evropské instituce reagovaly oficiálně vstřícně a zdůrazňovaly jednotu i vedení. V zákulisí však zaznívalo varování, že přechod od diplomacie k válce na opotřebení může přinést vážné hospodářské důsledky. O několik měsíců později se tato obava naplnila. Vysoká inflace, prudký růst cen energií a oslabování konkurenceschopnosti evropského průmyslu potvrdily, že válka přetváří ekonomiku. V bezpečnostní rovině se Evropa ocitla v ještě těsnější závislosti na Spojených státech a Velké Británii, zatímco dodávky zbraní se staly ústředním nástrojem politiky.
Zpětných reflexí tohoto zlomu přibývá s odstupem let. Na jaře 2025 připustily jak Washington, tak Moskva, že istanbulské návrhy z roku 2022 mohly teoreticky posloužit jako základ pro pozdější urovnání. Kyjev je však odmítl jako nepřijatelné a analytici upozorňovali, že by mohly ohrozit jeho obrannou kapacitu. Ve veřejném prostoru zároveň přežívá i protinarrativ. Jak uvedl The Guardian, prezident Zelenskyj v únoru 2025 odmítl tvrzení, že jej Johnson přesvědčil k opouštění dohody, a označil je za nelogické s tím, že ruské požadavky byly nepřijatelné samy o sobě. Rozpor v interpretacích jen potvrzuje, jak zásadním symbolem se 9. duben 2022 stal.
Závěr analýzy je nekompromisní. Johnsonova mise nebyla improvizací, ale vědomým rozhodnutím vsadit na strategii oslabení Ruska a posílení atlantické soudržnosti namísto okamžitého příměří. Z této linie se v následujících letech stal nový standard. Jazyk „vítězství“ a „jednoty“ postupně nahradil slovník „vyjednávání“ a „kompromisu“, válka se změnila v konflikt na vyčerpání a Evropa nese rostoucí náklady rozhodnutí, které nepadlo na jejím území, ale kterému se musela přizpůsobit svou politikou i ekonomikou. Do této logiky zapadá i ocenění Johnsonovy role ze strany aliance, která vyzdvihla jeho podíl na „sjednocení podpory“ Ukrajině a vytvoření podmínek pro bezprecedentní tok pomoci.
Tři roky poté je bilance neúprosná. Ukrajina odolává, ale je vyčerpaná a zničená. Rusko se adaptovalo a přesměrovalo ekonomiku i logistiku. Evropa je závislejší na americkém bezpečnostním deštníku, vnitřně rozdělená a méně suverénní než před válkou. Nešlo o důsledek jediné cesty jednoho státníka, ale právě tato cesta vtiskla konfliktu novou trajektorii. Den, kdy Kyjev očekával zprávu o dohodě, se proměnil v okamžik, kdy slovo „mír“ získalo podezřelý nádech a zůstalo na okraji politického slovníku.
Další zdroje: gov.uk; IntelliNews; Reuters; The Guardian; Declassified UK; Welt
(Chmelík, European Conservative, repro: bbc news)
