Evropou procházejí demonstrace požadující vyšší veřejné výdaje na zdravotnictví, školství, sociální služby a dostupné bydlení. V České republice se mezitím rozšiřují protesty proti návrhu vlády Andreje Babiše, aby Českou televizi a Český rozhlas místo povinných poplatků financoval státní rozpočet. Na první pohled jde o pozoruhodný protiklad. Zatímco v řadě evropských zemí lidé žádají větší finanční odpovědnost státu, v Česku se část veřejnosti obává jejího převzetí u médií veřejné služby. Evropská zkušenost přitom ukazuje, že státní financování samo o sobě neznamená ztrátu nezávislosti.
Představa, že veřejnoprávní média mohou být nezávislá pouze tehdy, pokud je občané financují samostatnými poplatky, neodpovídá evropské praxi. Řada demokratických států tento systém již opustila. Francie zrušila televizní poplatek v roce 2022 a veřejnoprávní média financuje především z vyčleněné části výnosu DPH. Dánsko přešlo na rozpočtové financování rovněž v roce 2022, Norsko již v roce 2020. Švédsko nahradilo televizní poplatek zvláštní platbou vybíranou prostřednictvím daňového systému. Německo naopak zachovává povinný příspěvek domácností.
Studie zpracovaná pro Evropský parlament potvrzuje, že nahrazování tradičních poplatků rozpočtovým financováním patří mezi významné evropské trendy. Vedle Francie a Dánska uvádí také Finsko, Rumunsko, Maltu či Slovensko. Český návrh tedy nepředstavuje evropskou výjimku ani model vyhrazený nedemokratickým státům.
Podstatné je něco jiného. Evropský akt o svobodě médií požaduje přiměřené, stabilní a předvídatelné financování a ochranu redakční nezávislosti. Rozhodující proto není pouze původ peněz, ale zákonná pravidla jejich přidělování a ochrana médií před politickými zásahy. Česká debata by se tak měla soustředit především na konkrétní pojistky nezávislosti, nikoli na představu, že samotný převod financování do státního rozpočtu automaticky znamená ohrožení demokracie.
Soudy, policie i divadla platí stát. Proč mají být média výjimkou?
Český spor otevírá širší otázku nezávislosti institucí financovaných z veřejných prostředků. Stát hradí činnost soudů, státních zastupitelství, policie, škol i významné části kulturních institucí. Národní divadlo například dostává ze státního rozpočtu více než miliardu korun ročně. Samotné financování přitom neznamená, že ministr kultury smí určovat obsah divadelních představení nebo že vláda může soudcům přikazovat, jak mají rozhodovat.
Jednotlivé instituce mají samozřejmě odlišné právní postavení a různé záruky nezávislosti. Společný princip však zůstává: veřejné financování a nezávislé rozhodování se nevylučují. Totéž může platit pro Českou televizi a Český rozhlas, pokud zákon stanoví dostatečnou ochranu jejich redakční a institucionální samostatnosti.
Současný český poplatkový systém navíc vyvolává otázku spravedlivého rozdělení nákladů. Domácnosti platí za Českou televizi a Český rozhlas dohromady 205 korun měsíčně, tedy 2 460 korun ročně, bez ohledu na to, zda jejich vysílání skutečně sledují nebo poslouchají. Občan tak může být povinen financovat službu, kterou osobně nevyužívá. Zastánci poplatků argumentují tím, že veřejná služba není běžným předplatným a její význam přesahuje individuální spotřebu. Stejný princip ostatně platí u školství, policie nebo zdravotnictví.
Proto však vzniká otázka, proč má být financování médií veřejné služby spojeno se zvláštním poplatkem za přijímací zařízení, když jiné veřejné služby financujeme prostřednictvím daní. Samostatný poplatek může vytvářet větší odstup od každoročního rozpočtového rozhodování, není však jediným způsobem, jak takový odstup zajistit.
Dobrovolné poplatky mohou systém doplnit, nikoli samy nahradit
Premiér Andrej Babiš tento týden odmítl stáhnout návrh na zrušení povinných poplatků, současně však připustil možnost jejich dobrovolného placení. Občané, kteří chtějí Českou televizi a Český rozhlas finančně podporovat, by tak mohli přispívat podle vlastního rozhodnutí. Dobrovolné příspěvky mohou představovat legitimní doplňkový zdroj příjmů. Samy o sobě však nezaručují stabilní financování institucí, které mají zákonem stanovené povinnosti. Pokud by jejich provoz závisel především na dobrovolných platbách, bylo by nutné vysvětlit, jak zajistit předvídatelný rozpočet a zachování veřejné služby.
Vládní návrh počítá pro rok 2027 s částkou 5,74 miliardy korun pro Českou televizi a 2,065 miliardy pro Český rozhlas. Dohromady jde o 7,805 miliardy korun, přibližně o 1,4 miliardy méně, než obě instituce očekávají z dosavadních poplatků. Snížení prostředků a obavy z možných budoucích politických zásahů patří mezi hlavní argumenty odpůrců změny. Premiér naopak tvrdí, že zákonem garantované financování a valorizace příspěvků zajistí stabilitu. Odpověď proto musí dát konkrétní legislativní úprava, nikoli samotné politické prohlášení.
Důležité je také připomenout, že financování ze státního rozpočtu neznamená, že občané přestanou veřejnoprávní média platit. Budou na ně přispívat prostřednictvím daní. Změní se způsob výběru peněz a jejich rozdělení mezi jednotlivé skupiny obyvatel.
České demonstrace proto nelze jednoduše označit za odpor proti veřejnému financování. Organizátoři především kritizují konkrétní vládní návrh, očekávané snížení rozpočtů a nedostatečné záruky nezávislosti. Stejně tak však nelze tvrdit, že zachování současných povinných poplatků je jedinou demokratickou možností. Evropská zkušenost ukazuje, že veřejnoprávní média mohou fungovat bez tradičních televizních a rozhlasových poplatků. Česká politická debata by se proto měla soustředit na skutečně podstatné otázky: jak zajistit dlouhodobé financování, účinnou kontrolu hospodaření, nezávislost redakcí a přiměřené náklady pro občany.
Státní financování není samo o sobě důkazem politické závislosti. Stejně tak povinný poplatek není automatickou zárukou nezávislosti. O skutečné podobě veřejné služby rozhodují především zákony, transparentnost a odpovědnost institucí vůči veřejnosti.
(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. Evropský parlament – Studie o veřejném financování médií v EU; 2. Francouzská veřejnoprávní televize – Financování France Télévisions; 3. Švédská daňová správa – Poplatek za veřejnoprávní média; 4. Evropská komise – Evropský akt o svobodě médií; 5. Vláda ČR – Návrh změny financování ČT a ČRo; 6. ČTK – Babiš připustil dobrovolné placení poplatků
