Z vystoupení ministra zahraničí nevystupuje obraz humanitární politiky, ale obraz rozsáhlého systému financování aktivit, které mají přímý politický, ideologický, vzdělávací a společenský dopad v desítkách zemí světa i v České republice. Organizace Člověk v tísni se v tomto výčtu neobjevuje jako humanitární subjekt v klasickém smyslu slova, tedy jako organizace zaměřená na záchranu životů, pomoc při katastrofách, řešení hladu, nemocí nebo základních existenčních krizí. Vystupuje jako aktér systematické práce s občanskou společností, médií, vzděláváním, hodnotovou orientací společnosti, aktivismem a formováním veřejného prostoru.
Z přehledu projektů, které byly financovány z veřejných prostředků, se opakovaně objevují témata budování občanské společnosti, práce s mládeží, mediální gramotnosti, aktivního občanství, rovnosti, inkluze, advokačních aktivit, podpory nezávislých médií, vzdělávání voličů, formování hodnotových postojů a společenských narrativů. Tyto aktivity mají jasně politický a ideový charakter, i když jsou formálně prezentovány jako rozvojové, vzdělávací nebo lidskoprávní projekty. V tomto rámci se Člověk v tísni neprofiluje jako humanitární organizace, ale jako nástroj měkkého politického a hodnotového působení.
Kritická otázka proto nestojí na tom, zda jsou tyto projekty samy o sobě dobré nebo špatné, ale na tom, zda mají být financovány z peněz českých daňových poplatníků. Veřejné prostředky zde nejsou používány na řešení krizových situací, přírodních katastrof, hladomoru nebo zdravotních krizí, ale na systematické formování společností v zahraničí i na hodnotovou a vzdělávací činnost, která má jasný ideologický rozměr. To je zásadní posun od humanitární pomoci k politickému působení, které už nespadá do neutrální role pomoci v nouzi.
Stejný problém se otevírá i v rovině domácí. Pokud jsou neziskové organizace financovány z veřejných rozpočtů k tomu, aby se podílely na vzdělávání dětí a mladých lidí, na formování jejich hodnot, občanských postojů a politického vnímání světa, vzniká zásadní otázka legitimity. Stát tím nepřímo deleguje výchovu a hodnotovou orientaci společnosti na subjekty, které nejsou demokraticky volené, nepodléhají politické odpovědnosti a mají vlastní ideové a hodnotové rámce. Tím se rozmazává hranice mezi veřejnou službou a ideologickým působením.
Z vystoupení ministra v pořadu Přísně tajné na kanále Xaver Live je zřejmé, že financování těchto aktivit nebylo okrajové, ale systematické, rozsáhlé a dlouhodobé. Člověk v tísni zde není prezentován jako organizace, která by primárně zachraňovala lidi v krizových situacích, ale jako součást širší sítě organizací, které se podílejí na přetváření společenských struktur, mediálního prostoru a hodnotových rámců v různých zemích světa.
V této podobě už nejde o humanitární pomoc, ale o politiku. A právě zde vzniká zásadní problém legitimity. Pokud stát používá veřejné peníze na financování ideologických, vzdělávacích a aktivistických projektů, přestává jít o neutrální pomoc a začíná jít o státem financované hodnotové působení. Daňový poplatník se tak nestává dárcem humanitární pomoci, ale plátcem politického a ideologického projektu, který nemá žádnou přímou vazbu na jeho každodenní život, jeho bezpečnost ani jeho sociální jistoty.
Otázka proto nestojí jen nad organizací Člověk v tísni, ale nad celým modelem financování neziskového sektoru z veřejných rozpočtů. Pokud mají neziskové organizace působit v oblasti idejí, vzdělávání, aktivismu a hodnotové politiky, pak to má být jejich vlastní činnost financovaná ze soukromých zdrojů, darů a grantů, nikoli z povinných odvodů občanů. Veřejné peníze mají sloužit k ochraně základních funkcí státu, k sociální stabilitě, bezpečnosti, zdravotnictví, vzdělávání ve státním systému a skutečné humanitární pomoci, nikoli k financování ideologických projektů maskovaných jako rozvojová činnost.
V tomto světle vystoupení ministra neotevírá jen otázku jednotlivých dotací, ale odhaluje hlubší strukturální problém, kdy se humanitární rétorika stává zástěrkou pro politické a hodnotové působení financované z veřejných prostředků. A právě zde se láme důvěra veřejnosti v celý neziskový sektor, protože hranice mezi pomocí lidem v nouzi a přetvářením společnosti přestává být čitelná.
(Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: XaverLive)
