Americká zahraniční politika pod novou republikánskou garniturou nabírá ostře vyhraněný směr a místo globálního lídrovství přichází strategický egoismus. Klíčovou postavou této změny je Elbridge Colby, muž považovaný za mozek Pentagonu a architekta nové bezpečnostní doktríny USA. Jeho neústupný důraz na konfrontaci s Čínou a přehodnocení vztahů se spojenci budí znepokojení od Kyjeva po Tokio. Profesor Petr Drulák ve svém komentáři zveřejněném spolkem Svatopluk varuje, že tato nová „realistická“ strategie by mohla vést nejen k izolaci Ameriky, ale i k osudovým chybám.
„Z amerického ministerstva obrany vzešlo v posledních týdnech několik rozhodnutí, která uvedla americké spojence do nesnází: již slíbené dodávky munice na Ukrajinu byly na několik týdnů zastaveny, Britové se dozvěděli, že se nemají cpát do Tichomoří, Japonsko bylo vyzváno ke ztrojnásobení výdajů na obranu, Austrálie dostala zprávu, že možná nedostane jaderné ponorky, které už splácí, a spolu s Japonskem byla vyzvána k vyjasnění své pozice v případě čínského útoku na Tchaj-wan.
Vše je dílem Elbridge Colbyho. Většinu svého života strávil ve strukturách hlubokého státu či jeho think-tanků; do Pentagonu nastoupil přímo z Harvardu. Vlastně se do hlubokého státu tak trochu narodil, jeho dědeček William vedl za Nixona CIA. Od letošního dubna je ve funkci náměstka pro obrannou politiku nejen mužem číslo tři ministerstva ale také jeho strategickým mozkem. Zatímco ministr Hegseth spíš řeší, jak vypadá na obrazovce, náměstek Colby má za úkol dát obsah Trumpově představě o zahraniční politice Ameriky na prvním místě. Jako katolík (hlásí se k papeži Benediktu XVI.) je dlouhodobě na nože se sionisty a neokonzervativci z židovského a evangelikálského prostředí. Při formulaci a naplňování zahraničí bezpečností strategie postupuje s důsledným realismem, který musí ocenit i jeho mentor a hlava akademického realismu John Mearsheimer. Pocity amerických spojenců jsou spíše opačné.
Colbyho základní strategický koncept je jednoduchý. Na každou otázku, která mu přistane na stole, napíše velkými písmeny: „A CO ČÍNA?“. Co s Čínou nesouvisí, ho nezajímá. Podstatné výzvy mezinárodní bezpečnosti pak dělí do dvou kategorií: Čínu oslabují, tudíž nutno podpořit, Čínu posilují, tudíž nutno tlumit. Nejde o Čínu jako takovou ale o vztah nastupující globální velmoci k upadajícím USA. Koneckonců na prvním místě všech jeho strategických úvah je právě postavení USA.
Z ekonomického hlediska mají Američané bránit tomu, aby se Čína stala určující silou globalizované ekonomiky a z této pozice mohla brzdit americkou prosperitu. Z vojenského hlediska nechtějí, aby se Čína stala regionálním hegemonem v Tichomoří, neboť tuto oblast považují za klíčovou pro své vlastní ekonomické potřeby. Colby chápe, že ani USA už tomuto region nevládnou a vládnout nebudou. Proto se nejspíše snaží o vytvoření regionální mocenské rovnováhy, kterou by Washington svojí vahou mohl do budoucna řídit; asi jako Londýn poměry na evropském kontinentu v 18. a 19. století.
Jak tato velká strategie souvisí se zmíněnými výpady? Za prvé, pokud ji USA mají uskutečnit, musí posílit vlastní vojenské schopnosti a to ve dvojím smyslu: vyzbrojit se a rozšířit průmyslovou základnu pro výrobu zbraní. Pokud jde o zbraně, které Američané sami potřebují, nemají na rozdávání, ale ani na prodej. To se týká i spojenců v prioritním regionu a tím spíše mimo region; východní Evropu nebo Blízký Východ. Proto Colby zastavil dodávky Ukrajině, a Trump mlžil, že neví, kde to vázne. Připomeňme, že žádné slíbené Patrioty z USA nakonec na Ukrajinu nešly. Dodají je Němci z vlastních zásob za americký slib, že je upřednostní mezi jinými čekateli, aby si je mohli od Američanů v brzké budoucnosti zase koupit.
Američanům se také nejspíše nedostává jaderných ponorek, neboť Colby zpochybňuje dohodnuté dodávky Austrálii. Tato transakce sice tvoří srdce vojenského uskupení AUKUS (Austrálie, Británie, USA) a Austrálie se k ní nechala přemluvit Bidenovou administrativou za cenu zrušení nákupu ponorek z Francie, ale v Pentagonu mají dnes pochybnosti o smysluplnosti projektu AUKUS jako takového.
Může to souviset s rolí Velké Británie. Při zhodnocení jejích nevalných vojenských schopností mají američtí stratégové oprávněné pochyby o jejím reálném přínosu v Pacifiku. Když se Londýn ve Washingtonu pochlubil, že do regionu vysílá svoji letadlovou loď, Colby se britských kolegů optal, zda ji mohou otočit zpátky a vysvětlil jim, že Británii potřebuje v Evropě. Asi jako když u trenéra prvoligového fotbalové družstva zaklepe zasloužilý internacionál, ale s pupkem a po dvou infarktech. Trenér mu vysvětlí, že jeho nenahraditelné místo je v okresním přeboru.
Naopak USA potřebují, aby se regionální spojenci začali vážně připravovat na konflikt s Čínou. Pokouší se jim předepisovat stejných 5% z HDP na obranu jako členům NATO. Navíc po nich žádají, aby si rozbili vztahy s nejvýznamnějším obchodním partnerem Čínou tím, že prohlásí, že jsou připraveny bránit Tchaj-wan.
Sami Američané přitom v otázce Tchaj-wanu dlouhodobě udržují strategickou dvojznačnost. Na jedné straně dávají najevo, že jim záleží na udržení jeho nezávislosti. Nikoliv pro tchajwanskou svobodu a demokracii, nýbrž proti silnější Číně; asi jako když se Západ pokoušel odtrhnout Ukrajinu od Ruska. Na druhé straně žádné skutečné záruky, srovnatelné s NATO, Američané Tchaj-wanu nedávají; i v tom se situace podobá Ukrajině. Dodejme, že Colby není stoupencem této dvojznačnosti a rád by, aby se USA k obraně ostrova výslovně přihlásily. Jeho tlak na Japonsko a Austrálii může být součástí plánu, jak toho ve Washingtonu dosáhnout. Není však zřejmé, zda by takový krok Čínu odradil, nebo spíše přesvědčil, že válce se nelze vyhnout.
Psali jsme - Petr Hampl: Totalitarismu a vzdělanostní růst
Colbyho nebezpečná hra má určitý racionální základ. Pokud se Tchaj-wan zachová rozumněji než Ukrajina a nenechá zatáhnout do zástupné války, může dojít k nastolení regionální rovnováhy bez konfliktu s Čínou. Pokud se rozumně nezachová, Washington může doufat, že zástupná válka zpomalí čínský vzestup. Anebo naopak může urychlit vzestup eurasijského bloku tvořeného pásem od Běloruska přes Rusko, Irán, střední Asii, Čínu k severní Koreji se spojenci v jižní Asii, Africe i Latinské Americe, proti němuž budou Američané jen těžko hledat regionální či globální protiváhu.
Colbyho strategie také trpí zásadním koncepčním omezením, které je vlastní těm realistům, kteří počítají výlučně s vojenskými schopnostmi. Podceňují roli a význam diplomacie, která odnepaměti patří k přinejmenším stejně důležitým nástrojům zahraniční politiky jako válka.
Diplomaticky se Američanům v Pacifiku příliš nedaří. Když z Washingtonu Japonsku vzkázali, že mají ztrojnásobit výdaje na zbrojení, japonská vláda zrušila každoroční konzultace mezi ministry zahraničí a obrany obou zemí. Také se ukázalo, že ani Japonsko, ani Austrálie nehodlají obětovat vztahy s Čínou tím, že by se předem přihlásili k podpoře Tchaj-wanu proti Číně v hypotetickém konfliktu. Ačkoliv obě země v bezpečnostních otázkách na Američanech závisí, pokoušejí se na rozdíl od evropských států NATO stále ještě jednat jako svrchované mocnosti.
Pro budoucí postavení USA bude diplomacie důležitější než vojenská síla, jíž jim bude ve srovnání s ostatními nutně ubývat; dynamika inovací, přesun hospodářské síly i demografie jsou v tomto ohledu neúprosné. Pokud nebudou chtít zůstat sami, budou se muset naučit jednat s respektem i se svými spojenci. I to je realistická lekce několika tisíciletí mezinárodní politiky,“ uzavřel svůj komentář profesor Petr Drulák.
(dan, prvnizpravy.cz, repro: svatopluk)
