Navazující pohled na spor o financování České televize a Českého rozhlasu otevírá ještě zásadnější otázku než samotné hospodaření. Nejde jen o to, kolik peněz tyto instituce dostávají, ale především na co je skutečně vynakládají. Právě zde se totiž ukazuje největší slabina současného modelu. Veřejnoprávní média se postupně rozkročila do oblastí, které nejsou jejich přirozenou rolí, a tím oslabují vlastní legitimitu.
Zákonná definice veřejné služby je přitom relativně jasná. Veřejnoprávní médium má poskytovat to, co trh neposkytuje, nebo poskytuje nedostatečně. Má posilovat informovanost, vzdělanost, kulturní hodnoty a regionální soudržnost. Má přinášet náročná témata, investigativu, menšinové formáty a hlubší analýzu. Nemá být druhou komerční televizí ani rádiem, které jen nahrazuje reklamu koncesionářským poplatkem.
Realita je však jiná. Česká televize dlouhodobě rozšiřuje produkci zábavního obsahu, který nemá žádnou přímou vazbu na veřejnou službu. Prime time je zaplněn seriály, soutěžemi a formáty, jejichž hlavním cílem je sledovanost. To samo o sobě není problém, pokud by šlo o doplňkovou činnost. Problém nastává ve chvíli, kdy se tento typ obsahu stává dominantním a spotřebovává podstatnou část rozpočtu.
Veřejnoprávní televize by neměla soutěžit s komerčními stanicemi v tom, kdo nabídne atraktivnější večerní program. Neměla by investovat do formátů, které mají jednoznačně komerční charakter a jejichž existence není nijak závislá na veřejném financování. Pokud by Česká televize tyto pořady nevysílala, okamžitě by je nahradily soukromé stanice. To je základní test veřejné služby a ten v tomto případě neprochází.
Podobná situace panuje i v oblasti akviziční tvorby. Nákupy zahraničních seriálů a filmů, které jsou běžně dostupné na komerčních platformách, představují další oblast, kde se veřejné prostředky rozplývají bez jasného veřejného přínosu. Veřejnoprávní médium by mělo být producentem hodnotného obsahu, nikoliv jeho distributorem v konkurenci s globálními platformami.
Ještě problematičtější je otázka formátů, které balancují na hraně infotainmentu. Směšování zpravodajství a zábavy vede k postupnému oslabování důvěry. Veřejnoprávní médium by mělo být oporou seriózní žurnalistiky, nikoliv jejím zjednodušeným a atraktivním derivátem. Pokud se obsah přizpůsobuje logice sledovanosti, dochází k posunu od veřejné služby k mediálnímu produktu.
Český rozhlas čelí obdobným problémům, i když v jiném formátu. Stanice, které mají být nositeli veřejné služby, často sklouzávají k hudební produkci a lehké zábavě, která je plně pokryta komerčními rádii. Dvojka nebo některé regionální stanice tak mnohdy nepřinášejí obsah, který by byl zásadně odlišný od soukromé konkurence. Rozhlas přitom má unikátní prostor pro hlubší publicistiku, dokumentární tvorbu a analytické formáty. Ty však zůstávají spíše okrajové.
Zvláštní kapitolou je fragmentace programové nabídky. Velké množství kanálů a stanic vytváří dojem široké služby, ve skutečnosti však vede k rozmělnění obsahu i prostředků. Místo koncentrace na kvalitu dochází k rozprostření kapacit. Výsledkem je situace, kdy se část produkce pohybuje v průměru a neplní ani veřejnou, ani konkurenční roli.
Dalším aspektem je podpora vlastní produkce bez jasného strategického rámce. Investice do projektů, které nemají dlouhodobý kulturní ani vzdělávací dopad, vyvolávají otázky efektivity. Veřejné prostředky by měly směřovat do obsahu s trvalou hodnotou, nikoliv do krátkodobých formátů, které rychle mizí bez většího přínosu.
Zcela zásadní je pak absence jasného vymezení toho, co veřejnoprávní médium dělat nemá. Tento negativní rámec přitom v debatě prakticky chybí. Pokud není stanoveno, kde končí veřejná služba, dochází k jejímu neustálému rozšiřování. Každý nový formát si pak dokáže najít své odůvodnění, ať už je jeho skutečný přínos jakýkoliv.
Veřejnoprávní média by neměla financovat masovou zábavu bez veřejného přesahu, nakupovat komerčně atraktivní obsah dostupný jinde, soutěžit o sportovní práva v hlavních ligách, nahrazovat komerční rádia hudební produkcí a v neposldní řadě rozšiřovat programovou nabídku bez jasné strategie.
Naopak by veřejnoprávní média měla posilovat investigativní žurnalistiku, rozvíjet vzdělávací a analytický obsah, podporovat regionální a menšinová témata a investovat do dlouhodobě hodnotné tvorby.
Současný stav ukazuje, že hranice mezi veřejnou službou a mediálním byznysem se postupně rozostřila. To není důsledek jedné politické debaty ani jednoho návrhu zákona. Je to výsledek dlouhodobého vývoje, ve kterém se veřejnoprávní média snažila oslovit co nejširší publikum, ale přitom postupně ztratila vlastní identitu.
Pokud má mít diskuse o financování smysl, musí začít právě zde. Ne u otázky, kolik peněz je potřeba, ale k čemu jsou určeny. Bez jasného vymezení obsahu, který je skutečně veřejnou službou, se jakákoliv debata o poplatcích mění v pouhý spor o čísla. A právě to je situace, ve které se dnes nacházíme.
(Lukeš, prvnizpravy.cz, repro: prahatv)
