Čtyři roky se občanům vysvětlovalo, že drahá elektřina je nevyhnutelný důsledek krizí, války a evropských závazků. Ve skutečnosti se ukazuje, že největší podíl na chaosu a drahotě neměla výroba, ale politická rozhodnutí, rezignace státu na regulační roli a poslušné přejímání bruselských dogmat bez ohledu na české reálie. Výrobní náklady elektřiny v jaderných a uhelných zdrojích zůstávají dlouhodobě nízké, přesto platí domácnosti i firmy ceny, které mají likvidační dopady na rozpočty i konkurenceschopnost ekonomiky. Rozdíl mezi výrobní cenou a cenou pro konečného spotřebitele tvoří směs povolenek, poplatků, daní a dotačních mechanismů, které z energie udělaly politický nástroj, nikoli základní veřejnou službu.
Stát se v klíčových momentech zachoval buď alibisticky, nebo přímo škodlivě. Zrušení nulové DPH, návrat poplatků na podporu obnovitelných zdrojů a nastavení cenových stropů na úroveň, která nechránila spotřebitele, ale spíše trh, znamenalo faktickou kapitulaci před spekulací a cenovou spirálou. Energetická regulace se proměnila v prázdnou kulisu a občané se ocitli v roli rukojmích systému, který je trestá za spotřebu základní komodity. Zároveň se roztočila inflační spirála, jejíž důsledky lidé pociťují dodnes v cenách potravin, služeb i bydlení. Mluvit v takové situaci o odpovědné politice je výsměch realitě.
Ještě vážnější než drahota je hrozba nedostatku. Závazky k urychlenému útlumu uhlí bez realistické náhrady stabilních zdrojů nejsou vizí budoucnosti, ale hazardem s bezpečností státu. Energetika není ideologický seminář, ale infrastruktura, na níž stojí zdravotnictví, průmysl i každodenní život. Oslabování klasických zdrojů bez připravených náhrad vytváří riziko výpadků a snižuje schopnost soustavy zotavit se po krizových situacích. Přitom právě uhelné a jaderné zdroje zajišťují stabilitu, kterou občasné zdroje ze své podstaty dodat nemohou. Tvrdohlavé prosazování modelu, jenž spoléhá na dotace a víru, nikoli na technickou realitu, je projevem politické lehkomyslnosti.
Dlouhodobé přehlížení chyb minulosti, zejména v oblasti podpory solárních projektů, dnes zatěžuje rozpočty miliardami ročně. Povinné výkupy za ceny, které nemají žádnou vazbu na trh ani na technologický vývoj, jsou symbolem státu, který nedokáže přiznat omyl a napravit ho. Místo korekce přicházejí další závazky, další povolenky a další náklady přenášené na spotřebitele. Politici se ohánějí zelenými cíli, ale skutečné dopady jejich rozhodnutí nesou domácnosti a firmy, které platí za experimenty elit.
Psali jsme: Evropa varovala rodiče včas, Česko opět selhalo
Energetická politika posledních let není projevem odpovědného řízení, ale ukázkou, jak lze strategickou oblast podřídit ideologii a krátkodobému politickému marketingu. Stát, který nedokáže chránit dostupnost a bezpečnost elektřiny, rezignuje na jednu ze svých základních funkcí. Pokud má Česká republika zůstat průmyslovou zemí a ne energetickým skanzenem závislým na dovozu a dotacích, musí se vrátit k racionálnímu plánování, obraně vlastních zdrojů a k regulaci, která slouží veřejnému zájmu, nikoli vybraným skupinám. Drahá elektřina není osudem, ale důsledkem politického selhání, které má konkrétní jména i konkrétní odpovědnost.
(Jiří Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: ovm)
