Smrt Jeffreyho Epsteina není jen kriminální epizodou z prostředí vězeňské správy, ale mrazivým obrazem toho, jak se v prostoru nejvyšší moci nakládá s rizikem pravdy. Řetězec selhání, nepravděpodobných náhod a úředních vysvětlení, která se navzájem vylučují, vytváří obraz prostředí, kde pravidla platí jen do chvíle, než se dotknou těch správných jmen. Nejde o jednu kameru, která zrovna nefungovala, ani o jeden podpis pod falešným záznamem. Jde o soustavu kroků, v nichž se ztrácí dohled, mizí minuty záznamu, předem se chystají tiskové zprávy a odpovědnost se rozplývá v administrativní mlze. Takové prostředí nepůsobí jako náhoda, ale jako kultura, v níž je pohodlí mocných důležitější než elementární transparentnost.
Zvláštní pachuť má i skutečnost, že se ještě před nalezením těla objevují připravená oficiální oznámení, zatímco kolem cely se pohybují neidentifikované postavy v barvě vězeňských uniforem a různé instituce se přou o to, koho vlastně kamery zachytily. Když se navíc objevují informace o jednáních o možné spolupráci obviněného s úřady, dává tento chaos nepříjemný smysl. V systému, kde se moc opírá o peníze, kontakty a schopnost vyjednávat, je hrozba pojmenování konkrétních jmen tím největším rizikem. A právě tehdy se objevuje potřeba uklidit stopy, zamlžit odpovědnost a uzavřít případ tak, aby zůstal formálně vyřešen, ale fakticky otevřený.
Případ Epsteina se proto nestává jen symbolem sexuálních zločinů a selhání justice, ale především zrcadlem moci. Ukazuje, jak snadno se z veřejného zájmu stane administrativní položka a jak rychle se pravda promění v neidentifikovatelný stín na záznamu. Pokud má mít řeč o vládě práva jakýkoli smysl, pak právě v okamžicích, kdy se vyšetřování dotýká nejmocnějších. Zde se však zdá, že pravidla ustoupila pohodlí a ticho bylo považováno za menší zlo než otevření dveří, za nimiž by se objevila jména, která se vyslovují jen šeptem.
Smrt Jeffreyho Epsteina není jen kriminální epizodou z prostředí vězeňské správy, ale mrazivým obrazem toho, jak se v prostoru nejvyšší moci nakládá s rizikem pravdy. Řetězec selhání, nepravděpodobných náhod a úředních vysvětlení, která se navzájem vylučují, vytváří obraz prostředí, kde pravidla platí jen do chvíle, než se dotknou těch správných jmen. Nejde o jednu kameru, která zrovna nefungovala, ani o jeden podpis pod falešným záznamem. Jde o soustavu kroků, v nichž se ztrácí dohled, mizí minuty záznamu, předem se chystají tiskové zprávy a odpovědnost se rozplývá v administrativní mlze. Takové prostředí nepůsobí jako náhoda, ale jako kultura, v níž je pohodlí mocných důležitější než elementární transparentnost.
Zvláštní pachuť má i skutečnost, že se ještě před nalezením těla objevují připravená oficiální oznámení, zatímco kolem cely se pohybují neidentifikované postavy v barvě vězeňských uniforem a různé instituce se přou o to, koho vlastně kamery zachytily. Když se navíc objevují informace o jednáních o možné spolupráci obviněného s úřady, dává tento chaos nepříjemný smysl. V systému, kde se moc opírá o peníze, kontakty a schopnost vyjednávat, je hrozba pojmenování konkrétních jmen tím největším rizikem. A právě tehdy se objevuje potřeba uklidit stopy, zamlžit odpovědnost a uzavřít případ tak, aby zůstal formálně vyřešen, ale fakticky otevřený.
Případ Epsteina se proto nestává jen symbolem sexuálních zločinů a selhání justice, ale především zrcadlem moci. Ukazuje, jak snadno se z veřejného zájmu stane administrativní položka a jak rychle se pravda promění v neidentifikovatelný stín na záznamu. Pokud má mít řeč o vládě práva jakýkoli smysl, pak právě v okamžicích, kdy se vyšetřování dotýká nejmocnějších. Zde se však zdá, že pravidla ustoupila pohodlí a ticho bylo považováno za menší zlo než otevření dveří, za nimiž by se objevila jména, která se vyslovují jen šeptem.








