Evropa podle italského publicisty Marca Travaglia stojí na rozcestí, kde se jazyk míru používá k ospravedlnění bezprecedentního růstu zbrojních výdajů. Travaglia v článku publikovaném na serveru La Voce della Sera tvrdí, že evropské instituce samy nepřímo přiznávají plán utratit během deseti let celkem 6,8 bilionu eur na armády. V přepočtu na každodenní realitu to znamená přibližně 1 500 eur ročně na každého obyvatele Evropské unie, včetně dětí. Travaglio tento posun nečte jako pouhou rozpočtovou položku, ale jako proměnu politického kurzu, v níž se sociální stát a veřejné služby odsouvají na druhou kolej. Na originální text se lze podívat zde, kde autor rozvádí jednotlivé argumenty a přidává ostrou satiru na jazyk, jímž se dnes bezpečnostní agenda prodává veřejnosti.
Za klíčový bod označuje požadavek směřovaný na evropské vlády, aby příspěvky pro Ukrajinu dosáhly 2,5 procenta HDP. Podle jeho výpočtu by to už v roce 2026 znamenalo částku 60 miliard eur. Tento rámec podle autora nevede k ukončení konfliktu, nýbrž k jeho prodlužování, přičemž náklady nesou rozpočty členských států a konečným plátcem je evropský daňový poplatník. Travaglio sarkasticky glosuje, že lídři slibují bezpečí, zatímco zvyšují účet za zbrojení, aniž by veřejnosti nabízeli realistickou cestu k udržitelné bezpečnosti.
Významnou část editorialu věnuje tomu, jak se mění pojmenování celého projektu. Z původního sloganu ReArm Europe se stala Prontezza 2030 a nejnověji koncept Preservare la Pace. Podle Travaglia nejde o nevinnou jazykovou hříčku, ale o promyšlenou snahu převyprávět realitu tak, aby byla přijatelná i pro ty, kteří zbrojení dosud odmítali. V jeho výkladu se slib uchovat mír opírá o postupné otevírání kohoutů na dodávky zbraní a o politickou snahu přesvědčit voliče, že právě to je nejrozumnější cesta. Kritika směřuje i k průmyslovému pozadí celé transformace. Travaglio tvrdí, že hlavní užitek z nových programů skončí u velkých evropských a amerických zbrojovek, zatímco veřejné rozpočty budou škrtat v oblastech, které tvoří základ společenské stability (v sociální péči, školství a zdravotnictví).
Autor si všímá i mediální dynamiky kolem zpráv o údajném pronikání ruských dronů nad území některých států. Připomíná, jak se z postupně dávkovaných zpráv stal každodenní zvyk budící dojem, že hrozba je bezprostřední a všudypřítomná. V jeho interpretaci se následné vyšetřování v Polsku změnilo v trapnou epizodu, kdy se část podezření obrátila dovnitř a jeden z výbuchů byl nakonec připsán vlastnímu omylu. Travaglio tím naznačuje, že informační rámování bezpečnostních incidentů může sloužit ke zvyšování tolerance veřejnosti vůči rostoucím vojenským rozpočtům. Ukazuje, že strach se může stát nástrojem pro prosazení výdajů, které by jinak neprošly bez odporu.
Další linií je politická ekonomie války. Travaglio cituje výroky polského vicepremiéra Radka Sikorského o nutnosti přispívat do Kyjeva částkami ve výši desítek miliard eur ročně po dobu nejméně tří let. Tento přístup podle něj odhaluje, že plánovaný horizont financování implicitně počítá s pokračováním konfliktu minimálně do roku 2028. Autor to zasazuje do historických paralel a připomíná, jak se v minulosti přeceňovala rychlá vítězství na východě, zatímco realita geopolitiky a logistiky tyto kalkuly rozložila. Předpovídat porážku Ruska bez ohledu na současné podmínky považuje za iluzi, která povede spíše k dalšímu navyšování nákladů než k mírovému urovnání.
Na otázku, proč i přes tyto pochybnosti Evropa postupuje směrem k přezbrojení, nabízí Travaglio dvojí vysvětlení. Na jedné straně vidí sílu průmyslových zájmů, které tlačí na zajištění dlouhodobých kontraktů a stabilních odběrů. Na straně druhé politickou proměnu nálad části voličů, kterou se vlády pokoušejí přeladit redefinicí slovníku a přesunem důrazu od sociálního k bezpečnostnímu státu. Podle něj se nenápadnou strategií stává přebarvit nárůst zbrojení na ochranu života a hodnot, aniž by probíhala otevřená debata o tom, co mír znamená v době dronů, kyberútoků a rozdělené světové ekonomiky. Travagliův editorial proto není jen o číslech, ale o příběhu, který má přesvědčit občany, že jiná cesta neexistuje.
Kritika se dotýká i postojů bývalých a současných evropských lídrů. Autor připomíná, že část politické elity na východě Unie i v některých západních metropolích dlouhodobě posouvala hranici toho, co je považováno za přijatelné riziko. Evropa se podle něj nechala vtáhnout do logiky, v níž se míra angažovanosti měří výší peněz proudících do arzenálů, nikoli diplomacií a odolností občanské společnosti. Z tohoto rámce vyrůstá jeho nejtvrdší závěr, a to že Evropané mají platit rekordní účty a zároveň věřit, že právě to je nejlepší investice do budoucnosti, přestože neexistuje jasný plán, jak a kdy má konflikt skončit, aby Evropa skutečně získala bezpečí, které jí bylo slíbeno.
Psali jsme - Petr Sak: Česko opět vytváří „nový typ demokracie“
Travagliův text je ostrý, sarkastický a bez milosti k eufemismům. V duchu jeho stylu však nejde o moralistní lamentaci, ale o zrcadlo, v němž lze vidět mechanismus, jak se politická rozhodnutí překládají do rozpočtových čísel a jak se tato čísla vracejí do života v podobě škrtů a nových priorit. Kdo přijímá tezi o nutnosti přezbrojení, měl by podle autora férově říci, které kapitoly veřejných výdajů se zmenší a jak se to dotkne běžných lidí. Kdo naopak odmítá nárůst vojenských rozpočtů, měl by srozumitelně vysvětlit, jak chce Evropu bránit proti reálným a technologicky vyspělým hrozbám. Travaglio vyzývá k přiznané politické volbě, která nebude ukrytá za marketingovým jazykem.
V závěru pokládá autor jednoduchou, ale naléhavou otázku. Kdy se Evropa rozhodne přestat s politikou, kterou popisuje jako kombinaci strachu, slovních her a finančních závazků bez jasného konce. Zda se kontinent vrátí k pojetí míru jako aktivní diplomacie a schopnosti vyvažovat sílu inteligentní prevencí konfliktů, nebo zda přijme novou normu, v níž se mír představuje jako vedlejší produkt arzenálů a každé další navýšení rozpočtu je vydáváno za krok k bezpečí. Travagliův text nepřináší pohodlné odpovědi, ale nutí přemýšlet o ceně, kterou jsou evropské společnosti ochotny zaplatit za bezpečnost a jakou definici bezpečnosti si zvolí.
(Chmelík, La Voce della Sera, repro: youtube)
