Evropa potřebuje vlastní Monroeovu doktrínu a strategickou suverenitu

politika

Slábnoucí vazba USA na Evropu nutí EU převzít odpovědnost za vlastní bezpečnost, vymezit sféru vlivu a budovat skutečně samostatnou obrannou a geopolitickou strategii.

Evropa potřebuje vlastní Monroeovu doktrínu a strategickou suverenitu
Ilustrační foto
16. února 2026 - 03:59

Rok 2025 se může do evropských dějin zapsat jako období, kdy se politické elity i veřejnost snažily nevidět zrychlující se rozpad dosavadního světového uspořádání. V následujícím roce se kroky administrativy Donalda Trumpa, které směřovaly k nátlaku na Venezuelu, k úvahám o zásahu proti tamnímu vedení a k opakovanému otevření otázky Grónska, přestaly jevit jako izolované excesy americké politiky. Staly se součástí širší proměny, v níž se Spojené státy stále otevřeněji vracejí k logice sfér vlivu a dávají najevo, že jejich strategické priority se posouvají mimo evropský prostor.

Tento posun má pro Evropu zásadní důsledky. Dosavadní architektura kolektivní bezpečnosti, založená na předpokladu trvalé a bezpodmínečné americké přítomnosti v NATO, se ocitá pod tlakem. Washington otevřeně hovoří o fiskální zátěži, o přepětí vlastních kapacit a o nutnosti soustředit se na vlastní hemisféru. Praktickým důsledkem nejsou jen úvahy o snižování počtu amerických jednotek v Evropě, ale také možné oslabování společných velitelských struktur, omezení společných cvičení a užší sdílení zpravodajských informací. To vše postupně narušuje důvěru, na níž transatlantická vazba po desetiletí stála.

Zároveň se prohlubuje vnitrozápadní rivalita. Nejde už jen o soupeření Spojených států s Čínou, ale také o střet dvou pojetí Západu, amerického a evropského, která se v otázkách bezpečnosti, obchodu i geopolitiky stále častěji rozcházejí. V evropském prostoru se tak zvyšuje nejistota, zda je možné nadále spoléhat na to, že Washington bude automaticky garantem bezpečnosti Pobaltí, střední Evropy či východního křídla Unie. Do popředí se dostávají argumenty, že skutečné hrozby pro USA leží jinde, v oblasti migrace z jihu nebo v ekonomických a politických otřesech v Latinské Americe, nikoli na hranicích Evropské unie.


Evropská unie je v této situaci zranitelná hned z několika důvodů. Dopady brexitu, rostoucí populistické tlaky v některých členských státech a dlouhodobé spory o podobu integrace oslabují schopnost Unie vystupovat jednotně. Pokud by se zároveň rozvolnila bezpečnostní kotva NATO, na níž evropská obrana fakticky stojí, hrozí postupná fragmentace evropského prostoru do menších regionálních bloků. Již dnes lze sledovat tendence k vytváření středomořských dohod na jihu a seversko pobaltských koalic na severu, což může v delším horizontu ohrozit i soudržnost jednotného trhu a politickou integritu Unie.

V tomto kontextu zaznívá stále častěji myšlenka, že Evropa musí formulovat vlastní strategickou doktrínu, obdobu americké Monroeovy doktríny, která by jasně vymezila její sféru vlivu a odpovědnosti. Podle analýzy publikované v americkém magazínu National Interest by taková evropská doktrína měla zahrnovat nejen členské státy Unie, ale také přidružená území a širší okolí, včetně západního Balkánu a zemí východního partnerství. Inspirací by neměla být izolacionistická uzavřenost, nýbrž realistické přijetí skutečnosti, že Evropa musí být schopna samostatně garantovat bezpečnost ve svém bezprostředním okolí. 

Takový krok by neznamenal automatický rozchod se Spojenými státy, ale spíše přenastavení vztahů na vyrovnanější základ. Evropské státy by musely převzít větší díl odpovědnosti za vlastní obranu, a to nejen na úrovni politických deklarací, ale především v oblasti reálných investic do schopností, výzbroje a společného velení. Debata o evropské armádě, kterou dlouhodobě prosazuje zejména Francie, by se v tomto světle přestala jevit jako abstraktní vize a stala by se nutnou odpovědí na měnící se geopolitické prostředí.


Současně by Evropa musela využít svou ekonomickou váhu k ochraně vlastních zájmů v době rostoucího tlaku ze strany velmocí. Nástroje, jako je unijní mechanismus proti ekonomickému nátlaku či možnost recipročních cel, by mohly sloužit k obraně proti extrateritoriálním sankcím a obchodním restrikcím, které v minulosti dopadaly na evropské firmy obchodující s Íránem nebo Ruskem. Vztah k Číně by vyžadoval otevřenější pojmenování závislostí v oblasti kritických surovin a technologických dodavatelských řetězců a důslednější prosazování principu reciprocity.

Největším rizikem je scénář pomalé a nekoordinované eroze dosavadních aliancí. Historická zkušenost meziválečného období ukazuje, že rozpad bezpečnostních vazeb a návrat k izolacionismu vytváří prostor pro eskalaci konfliktů. Evropa, rozdělená do několika regionálních bloků, by byla mnohem zranitelnější vůči tlaku zvenčí a snadněji by se stala objektem mocenských her jiných aktérů. Opačným, pozitivnějším scénářem by mohl být vznik poloautonomní Evropy, která je schopna řešit regionální krize samostatně, ale v klíčových momentech nadále spolupracuje se Spojenými státy na základě vyváženějšího partnerství.

Otázka vlastní evropské strategické doktríny tak není akademickou úvahou, ale praktickým problémem politické odpovědnosti. Bez jasného vymezení priorit, bez ochoty investovat do obrany a bez schopnosti překonat vnitřní rozpory hrozí, že se Evropa ocitne v roli pasivního objektu cizích strategií. Přijetí tvrdšího realismu v oblasti bezpečnosti a geopolitiky by mohlo být nepohodlné, ale zároveň by představovalo krok k tomu, aby kontinent přestal být pouze prostorem, o němž se rozhoduje jinde.

(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: aiko)


Zdroj: https://nationalinterest.org/feature/why-europe-should-declare-its-own-monroe-doctrine 


Anketa

Kterému z následujících ústavních činitelů nejvíce důvěřujete?