Evropská unie si ráda připisuje roli globální diplomatické mocnosti, která umí uklidňovat konflikty, vytvářet prostor pro vyjednávání a nabízet světu civilní sílu namísto vojenské konfrontace. Právě v íránské otázce se však znovu ukazuje, jak hluboký je rozdíl mezi evropským sebeobrazem a evropskou skutečnou vahou. Tam, kde byla Evropa ještě před lety důležitým moderátorem rozhovorů mezi Washingtonem a Teheránem, dnes stále zřetelněji připomíná spíše publikum přihlížející dění, které se odehrává bez ní a často i proti jejím zájmům.

Přesně tento posun popisuje analýza publikovaná na serveru Deutsche Welle, která upozorňuje, že Evropská unie kdysi sehrála klíčovou úlohu při vzniku jaderné dohody s Íránem z roku 2015, známé jako JCPOA, zatímco v současné krizi je její vliv jen minimální. Také vystihuje základní problém současné Evropy, kdy ambice zůstaly, ale nástroje, jednotná vůle i respekt ostatních hráčů se vytratily.

To je pro Evropu mimořádně nepříjemné zjištění. Írán není vzdálené téma, které by se Bruselu týkalo jen okrajově. Každé vyostření situace na Blízkém východě má přímé dopady na ceny energií, bezpečnost námořních tras, migrační tlak i vnitřní stabilitu evropských států. Přesto se Unie opět ocitá v roli, kdy není schopna prosadit jednotnou linii, natož přimět klíčové aktéry, aby s ní vůbec počítali jako s hráčem prvního řádu.

Právě tato ztráta relevance je nejtvrdší kritikou evropské zahraniční politiky. Unie dlouhé roky budovala dojem, že její specifickou silou je diplomacie, ekonomická váha a schopnost spojovat různé strany konfliktu. Jenže diplomacie bez autority je pouze rétorika a ekonomická váha bez ochoty ji použít je jen statistika. Pokud Evropané sami připouštějí, že dnes v íránské otázce nehrají významnou roli, pak nejde o drobný taktický neúspěch, ale o symptom hlubšího úpadku jejich geopolitické relevance.

Připomeňme, že evropské státy a instituce byly od roku 2006 důležitým koordinátorem rozhovorů, které nakonec vedly k uzavření dohody JCPOA. Tato dohoda byla postavena na jednoduché logice. Írán omezí své jaderné aktivity a výměnou získá uvolnění sankčního tlaku. Evropa tehdy dokázala vystupovat jako prostředník, který je pro Washington přijatelný a pro Teherán alespoň částečně důvěryhodný. Dnes už však takovou pozici nemá. Důvodů je více a žádný z nich se Evropě neposlouchá snadno.


Citace, které v původním textu zaznívají, jsou v tomto směru výmluvné. Expert Evropské rady pro zahraniční vztahy Julien Barnes Dacey podle textu říká, že „Evropská unie momentálně nemůže hrát žádnou důležitou roli“. To je věta, která by měla v Bruselu vyvolat poplach. Pokud takto mluví analytik z prostředí, které evropské diplomacii dlouhodobě rozumí, nejde o přehnanou polemiku, ale o věcný popis situace. Druhá citace, od analytičky Maneili Mirkhanové, je pro Evropu snad ještě nepříjemnější. Podle ní byla evropská pozice příliš naivní, protože se soustředila jen na diplomacii a sankce, zatímco nedokázala zabránit tomu, aby Írán posiloval své vojenské a jaderné kapacity. Přeloženo do srozumitelného jazyka: Evropa si dlouho namlouvala, že proces je důležitější než výsledek.

Dalším zásadním problémem jsou vnitřní rozpory uvnitř samotné Unie. To je slabina, která se opakuje téměř v každé větší zahraničněpolitické krizi, ale právě v případě Íránu je obzvlášť viditelná. Jednotlivé státy mají rozdílné historické zkušenosti, odlišné bezpečnostní priority i různé domácí politické tlaky. Někdo akcentuje mezinárodní právo a tvrdě kritizuje americké či izraelské údery. Jiný se více soustředí na hrozbu, kterou představuje íránský režim a jeho jaderné ambice. Výsledkem není strategická pluralita, ale roztříštěnost. Navenek pak Evropa nepůsobí jako celek, nýbrž jako shluk rozdílných hlasů, které se jen obtížně skládají do srozumitelného sdělení.

Tato roztříštěnost je v krizových chvílích téměř osudová. Zahraniční politika totiž není akademický seminář, kde mohou vedle sebe dlouze existovat všechny nuance. V krizové diplomacii rozhoduje rychlost, jasnost a důvěryhodnost. Když Brusel vysílá nejednotné signály, jeho vliv se neoslabuje postupně, ale okamžitě. Ostatní hráči si velmi rychle spočítají, že s Evropou není třeba jednat jako s centrem rozhodování, protože sama není schopna rozhodnout, co vlastně chce.

Do toho vstupuje ještě jeden faktor, který je pro evropskou politiku typický a současně velmi vypovídající. Evropa je plně soustředěna na válku na Ukrajině a na udržení co nejpevnější vazby se Spojenými státy. To je z určitého hlediska pochopitelné. Jenže právě tato strategická závislost zároveň vysvětluje, proč se Unie zdráhá jít do otevřenějšího střetu s Washingtonem kvůli Blízkému východu. Jinými slovy, Evropa sama sebe omezuje, protože nechce ohrozit transatlantickou soudržnost v jiné prioritní oblasti. Tím však potvrzuje, že její deklarovaná strategická autonomie je zatím spíše slogan než realita.

Z evropského pohledu je to dvojnásob nepříjemné. Unie chce být brána jako samostatný geopolitický pól, ale ve chvíli, kdy by měla projevit skutečně nezávislé strategické rozhodování, ustoupí před potřebou nezkomplikovat vztahy s Amerikou. To neznamená, že by měla automaticky volit proti Washingtonu. Znamená to však, že pokud nemá sílu ani vůli formulovat vlastní pevnou pozici v otázce, která se jí bezprostředně týká, těžko může čekat, že ji ostatní budou považovat za suverénní mocnost.


Právě to může být jedna z největších lekcí současné krize. Nejde jen o Írán. Jde o to, zda je Evropská unie vůbec schopna proměnit svůj součet HDP, tržní atraktivitu a diplomatickou infrastrukturu v skutečný strategický vliv. Pokud ne, pak budou podobné situace přibývat. Evropské instituce budou vydávat prohlášení, pořádat debaty a apelovat na deeskalaci, zatímco rozhodující tahy budou dělat jiní.

V původním textu se objevuje i varování, že dlouhodobá nestabilita Íránu by mohla Evropě přinést další vlnu problémů. Nejde jen o růst cen energií, ale také o destabilizaci širšího regionu a tlak na nové migrační pohyby. To je moment, který by v evropských hlavních městech měl znít mimořádně naléhavě. Pokud má nějaký region bezprostřední zájem na tom, aby v Íránu nevznikl rozvrácený prostor s nejasnou budoucností, pak je to právě Evropa. O to absurdněji působí, že právě ona dnes u zásadní debaty o budoucnosti Íránu sedí spíše v zadní řadě.

Důležitá je i otázka, zda by se Evropa mohla do hry vrátit v případě zásadní změny uvnitř samotného Íránu. V tomto bodě se i experti citovaní v původním článku rozcházejí. Jeden je skeptický a nevěří, že by Unie měla dost politické vůle obnovit vliv ani po skončení akutní fáze krize. Druhý připouští, že v případě pádu stávajícího režimu by Evropa mohla pomoci opozici, podporovat dialog mezi různými proudy a přispět ke vzniku demokratického přechodného rámce. Tato úvaha má logiku, ale současně v sobě nese i velké riziko iluzí.

Evropa by si totiž měla dát pozor, aby znovu nepodlehla své tradiční slabosti, tedy víře, že složité mocenské a civilizační konflikty lze vyřešit sadou správně formulovaných deklarací, grantových programů a konferencí o přechodné správě. Zkušenost z jiných regionů ukazuje, že změna režimu sama o sobě neznamená stabilitu, demokracii ani prozápadní orientaci. Pokud by Evropa chtěla v budoucnu sehrát konstruktivní roli, musela by nejprve překonat vlastní sebeklam a začít přemýšlet strategicky, nikoli jen normativně.

Celý problém evropského přístupu k Íránu je tedy možné shrnout do jediné nepříjemné věty. Evropa má pocit, že její hodnoty samy o sobě vytvářejí vliv. Jenže ve světě tvrdé geopolitiky vliv nevzniká z pocitu morální správnosti, ale z kombinace vůle, kapacit, jednoty a ochoty nést náklady. Kde chybí byť jen jedna z těchto složek, tam se i sebevětší hodnotový jazyk mění v kulisu.

A právě to je dnes na evropské íránské politice nejkřiklavější. Unie stále mluví jazykem aktéra, ale fakticky vystupuje jako pozorovatel. Chce být slyšet, ale není schopna donutit ostatní, aby jí naslouchali. Chce ovlivňovat vývoj, ale sama je omezena vlastními rozpory, závislostmi a opatrnictvím. Íránská krize tak neodhaluje jen problém Blízkého východu. Odhaluje i problém samotné Evropy, která už léta mluví o geopolitickém probuzení, ale při každé další zkoušce se ukazuje, že se stále ještě naplno neprobudila.

Není proto přehnané říci, že největším evropským selháním v íránské otázce není samotná ztráta vlivu. Tou nejhlubší porážkou je skutečnost, že tato ztráta už v Bruselu téměř nepůsobí jako skandál, nýbrž jako nový normál. A to je pro kontinent, který chce spolurozhodovat o světovém pořádku, možná ten nejvarovnější signál ze všech.



Zdroje: 1. DW: Od prostředníka k divákovi, evropské íránské dilema; 2. DW krátký odkaz na původní článek; 3. Evropská rada pro zahraniční vztahy, profil Julien Barnes Dacey