Případ kontaminovaných šarží kojenecké výživy ukázal, že problém české ochrany veřejného zdraví nespočívá v nedostatku informací, ale v neschopnosti s nimi naložit včas a jednotně. Zatímco evropský systém rychlého varování obsahoval relevantní upozornění už na začátku ledna a výrobci zahájili stahování výrobků z trhu v prosinci, česká veřejnost se jasného oficiálního varování dočkala až na konci ledna. V zemích, kde funguje jedno zřetelné centrum komunikace směrem k občanům, se informace o riziku dostala k rodičům bez prodlevy a s jednoznačným doporučením, aby výrobky nekonzumovali a vrátili je do prodejen. Český postup naopak ukázal, že informace se pohybují mezi úřady pomalu a odpovědnost se rozplývá v síti institucí.
Kauza ukazuje, že i státy s federálním nebo víceúrovňovým uspořádáním dokážou v krizových situacích vystupovat navenek jednotně. Přestože je dozor nad potravinami rozdělen mezi různé složky, veřejná komunikace je soustředěna do jednoho kanálu, který nese odpovědnost za rychlé varování. Český model naopak vystavil rodiče nejistotě, kdo je vlastně odpovědný za to, aby jim včas řekl, že výrobek určený pro kojence může představovat zdravotní riziko. V takových situacích není podstatné, která instituce má formální kompetenci, ale zda stát dokáže jednat jako jeden celek.
Případ kojeneckého mléka tak není jen epizodou z oblasti potravinové bezpečnosti, ale dalším důkazem, že český systém ochrany veřejného zdraví neumí v krizových situacích vystupovat srozumitelně, jednotně a včas. Kontrast s postupy jiných evropských států ukazuje, že problém není v nedostatku informací, ale v tom, že stát není schopen převést dostupná varování do rychlé a jednoznačné ochrany občanů. To je selhání, které se v oblasti zdraví nejmenších nedá omlouvat institucionálními výmluvami.
Stejně nevyhnutelné je řešit i personální odpovědnost tam, kde selhala komunikace a koordinace, protože bez vyvození důsledků zůstane každá reforma jen formálním gestem. Pokud vláda nepřistoupí k zásadnímu sjednocení řízení ochrany zdraví a k jasnému vymezení odpovědnosti, hrozí, že příští selhání už nebude jen ostudou státu, ale může mít daleko vážnější následky nejen v oblasti bezpečnosti potravin, ale v celém systému prevence zdraví včetně epidemií.








