V editorialu „Funeral party - Pohřební hostina“, publikovaném 18. srpna 2025 v italském listu La Voce della Sera, staví politický komentátor Marco Travaglio evropské lídry před nelichotivé zrcadlo. Už úvodní metafora „smutečního bdění“ pro „to, co zbylo ze Zelenského“ dává tón textu, který se nezastaví před černým humorem ani hyperbolou. Autor používá obraz videokonference evropských státníků jako pohřebního rituálu a naznačuje, že politická komunikace se odtrhla od reality na frontě. Je to záměrně přehnaný, ostrý jazyk, ale slouží k jediné věci, a to ukázat propast mezi maximalistickými sliby a skutečnými možnostmi jejich naplnění.
Travaglio systematicky přehrává katalog hesel, která během války zdomácněla v evropském diskurzu zdomácněla: „Kyjev v NATO“, „ocelový ježek“, „nové sankce“, „žádná cese území“, „příměří“.
V jeho podání už nejde o strategii, nýbrž o ozvěnu, která se vrací z prázdných sálů. Důraz klade na záměnu prostředků za cíle: bezpečnostní záruky a sankce se staly mantrami samy o sobě, aniž by bylo jasné, jak by změnily poměr sil. Pointa je krutě jednoduchá. Kdo zná bojiště, „nevěnoval těm frázím váhu“, protože trend je podle Travaglia „stále horší pro Kyjev a stále lepší pro Moskvu“.
Nejostřejší je Travagliova teze, že válka byla „prohraná od prvního dne“ a že cena už dávno přesáhla únosnou mez („stovky tisíc mrtvých“ na obou stranách, stovky miliard dolarů nákladů na Západě a ekonomické škody v Evropě). Bez ohledu na to, zda čtenář jeho číslům a přímkám věří, výzva je srozumitelná. Je nutné přehodnotit logiku maximalismu, který v politickém prostoru dobře zní, ale v praxi generuje jen další náklady a odklady. V jeho narativu se Evropa stala rukojmím vlastního slovníku a ztrácí čas na dohánění reality.
Při pohledu na Donbas nabízí autor tvrdé dilema. Zbývající pruh území „Rusko stejně získá“, buď bez boje při stažení Ukrajiny, nebo za cenu dalšího krveprolití. Volba se podle něj nevede mezi „udržením“ a „znovudobytím“, nýbrž mezi přiznáním ztráty dnes a ještě větší ztrátou zítra. Vzorec je, jak ho kreslí, neboť každý odmítnutý kompromis včera znamená ještě bolestnější kompromis zítra. Tento argument staví proti politickým deklaracím, které si nechávají „všechna vrata otevřená“, ale současně konsolidují status quo v poli.
Travaglio si neodpustí ani americkou vsuvku. Tvrdí, že „zotrok vědění“ v podobě Donalda Trumpa pochopil, co evropští „sofistikovaní“ lídři nechtějí připustit, a to že maximalistické cíle nejsou dosažitelné dostupnými prostředky a že nová vyjednávací realita nebude kopírovat rétoriku minulých měsíců. V ironickém obrazu „vítězství Putina na Aljašce na červeném koberci a v cadillaku Donalda Trumpa“ autor jen podtrhuje, jak moc se evropská debata soustředila na symboly a gesta místo na měřitelné výsledky. Řeč je pořád o politickém jazyku, který nahrazuje politiku.
Jádrem jeho kritiky je konzistence. Zmiňuje „červené linie“ vytyčené kolem jednání s Kremlem a ukazuje, jak se postupně rozpouštěly: „s Putinem se nejedná“, poté „jedná se, jen když se nejprve stáhne“, následně „k příměří dojde, ale přece to není dar Moskvě“. Vrchol paradoxu pak vidí v tom, že se veřejně trvalo na zásadě „hranice se silou nemění“, aby se pak v témže dechu připustilo, že základem jakékoli dohody bude aktuální linie fronty. Tedy to, co silou vytvořila válka. V překladu do politické řeči: zásady zůstaly, parametry se posunuly.
Proč text rezonuje i mimo italské publikum? Ne proto, že by přinášel nové mapy bojiště, ale proto, že pitvá způsob, jakým evropské vlády komunikují bezpečnostní politiku. Jazyk „garancí“ a „odstrašení“ má oporu v teorii mezinárodních vztahů, zároveň však v praxi vyžaduje průběžnou korekci cílů podle reality, protože jinak se z něj stane náhradní náboženství. Travaglio tvrdí, že právě k tomuto odcizení došlo. Rozhodnutí se odsouvala, výdaje rostly a dopady přenášely na nejzranitelnější, zatímco politické třídy pěstovaly obraz neochvějnosti. Je to politická diagnóza, která nešetří nikoho, a proto je i pro odpůrce polemiky užitečná, neboť nutí přemýšlet o souladu mezi cíli, prostředky a časem.
Závěrečný úder míří do důvěryhodnosti evropského leadershipu. Když autor sarkasticky dodává, že „kdyby se platilo od kusu za hloupost, byli by miliardáři“, nejde o bonmot pro sociální sítě, ale o test reality: jak rychle a jak daleko se dokážou vlády posunout od sloganu k vyjednávacím parametrům, které reflektují faktický stav? V této logice není „Funeral party“ výkřik poraženectví, nýbrž apel na disciplínu cílů a na odvahu říkat voličům nepopulární pravdy o limitech moci. I ostrost a cynismus textu jsou prostředkem, jak rozbít pohodlí frází.
„Funeral party“ tak zůstává především literárně-politickou satirou, ne reportáží z konkrétního summitu. O to větší zodpovědnost ukládá čtenáři, neboť chce oddělit metaforu od reality, hyperbolu od dat a zkusit přenést morální zneklidnění do racionální debaty, která jasně stanoví, co je ještě cílem a co už pouhou rétorikou bez opory v terénu. V tom je síla i riziko podobných textů. Mohou svádět k zkratkám, ale zároveň otevírají prostor, který politická komunikace naplněná hesly dlouho obcházela.
(Pilař, La Voce della Sera, repro: youtube)
