Když Filip Turek mluví o svém odchodu z Evropského parlamentu, rozhodně to nezní jako povzdech nad ztracenou kariérou. Spíš naopak. Připouští, že z osobního hlediska by bylo mnohem pohodlnější zůstat. Lepší zázemí, vyšší rozpočty, servis, který podle něj česká politika vůbec nezná. Jenže právě to byl důvod, proč odešel. „Pokud bych zůstal europoslancem, pokračuji dál velmi luxusní papalášský život. Jenomže mně by to přišlo slabé jít do politiky kvůli papalášskému životu a ne kvůli změnám,“ říká bez okolků v pořadu Chuť moci vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal Filip Turek.
Změna je slovo, ke kterému se v rozhovoru stále vrací. Turek se stylizuje do role člověka, který nestál o funkci ani o titul, ale o možnost něco skutečně prosadit. Evropská politika je podle něj příliš vzdálená realitě a pohybuje se tempem, které běžný člověk sotva zaznamená. „Půl roku měníte jeden odstavec jedné věty a vlastně nemáte jistotu, jestli se potom něco stane,“ popisuje bruselskou zkušenost jako svět nekonečných procedur.
Po návratu do českého prostředí přišel šok jiného druhu. Mediální tlak. Turek tvrdí, že o sobě četl i texty, které nikdy nevznikly na základě jeho vyjádření. Najednou byl všude. „Zjistil jsem, že mám poněkud teflonovou povahu,“ komentuje období, kdy podle svých slov čelil nebývalé pozornosti. Nešlo prý o jednotlivé články, ale o lavinu, na kterou nemělo smysl reagovat.
Těžiště rozhovoru se ale rychle přesouvá k tématu, které dnes českou i evropskou politiku rozděluje nejvíc. Energetika a Green Deal. Turek tvrdí, že zásadní rozhodnutí se přijímají bez toho, aby někdo seriózně spočítal jejich dopady. Právě proto prosadil vznik studie, která má podle něj poprvé systematicky vyhodnotit, co už přijatá opatření skutečně způsobila. „Skuteční vědci budou dělat dopadové studie. To, co tady nikdy nebylo,“ říká s tím, že bez tvrdých dat se podle něj politika mění v experiment.
Stejně kriticky mluví o využívání evropských peněz. Neodmítá je, ale zpochybňuje způsob, jakým se rozdělují. Podle něj mají směřovat do konkrétních zlepšení života, ne do projektů, které označuje za ideologické. Environmentální politika má podle něj znamenat reálné změny v prostoru, kde lidé žijí. Stromy, zeleň, péče o krajinu, ne další programy a školení.
Nejostřejší část debaty přichází ve chvíli, kdy se řeč stočí na takzvané akcelerační zóny pro větrné elektrárny. Turek zdůrazňuje, že sám není proti zrychlování povolovacích procesů. Naopak by ho přivítal u bytové výstavby nebo dopravní infrastruktury, kde stát podle něj dlouhodobě selhává. Problém vidí v tom, že se stejný princip má aplikovat právě na masivní výstavbu větrných parků.
V rozhovoru padá číslo, které má podle něj zásadní dopad na českou krajinu. Zhruba pět set turbín o výšce přes dvě stě metrů. Stavby, které nelze přehlédnout a které podle něj zásadně mění charakter místa, kde vyrostou. Upozorňuje na vzdálenost od obydlí, na zásah do krajinného rázu i na to, že podobné projekty se nedají redukovat na technickou debatu o megawattech.
Psali jsme - Jan Schneider: Vojenská indukce
Zároveň připouští, že Česko nemůže ignorovat evropské závazky. Odmítá ale přístup, kdy se podle něj jen mechanicky plní tabulky bez ohledu na to, jaký to bude mít dopad doma. „Chci ty zóny vymezit tak, abychom čerpali peníze a zároveň chránili obyvatele této země,“ shrnuje svou pozici.
Celý rozhovor tak stojí na střetu dvou přístupů. Rychlá transformace tlačená shora proti snaze postupovat krok za krokem a opírat se o data, nikoli o politická hesla. Turek se staví do role člověka, který nechce změny zastavit, ale chce je podrobit zkoušce reality.
Jestli se mu podaří tenhle přístup prosadit, zůstává otevřené. Jisté ale je, že debata o podobě klimatické politiky v Česku tímto nekončí. Naopak nabírá ostřejší kontury.
(Barták, prvnizpravy.cz, repro: datarun)
