Americký prezident Donald Trump to s Grónskem myslí vážně. Nejde o bizarní rétoriku ani o výstřelek excentrického politika, ale o promyšlený mocenský tah. Jak píše politolog Petr Drulák, „kontrola nad největším ostrovem světa nejspíše přejde z Kodaně do Washingtonu“, i když zatím není jasné, jak přesně k tomu dojde. Podstatné však není technické provedení, nýbrž samotná logika americké moci.
Z hlediska Washingtonu nejde o nijak zvlášť náročnou operaci. „Převzetí Grónska je pro USA mnohem menší výzvou než vytvoření proamerické vlády ve Venezuele nebo svržení íránského režimu,“ konstatuje Drulák. Pokud by Spojené státy nepřistoupily k otevřenému použití síly proti Evropanům, nešlo by podle něj ani o tak hrubé porušení mezinárodního práva, jakým byl například „únos venezuelského prezidenta, nevyprovokovaný útok na Írán či vojenská podpora izraelským masovým zločinům vůči Palestincům“.
Proč tedy tolik povyku? Odpověď je podle Druláka jednoduchá. „Západní Evropa na nic podobného není zvyklá. Poprvé čelí doma americkému imperialismu,“ píše. To, co Latinská Amerika, Blízký východ nebo vzdálenější regiony světa znají desítky let, se nyní odehrává přímo v Evropě. A navíc ze strany státu, který se současně vydává za hlavního garanta evropské bezpečnosti a hrozí silou jednomu ze svých nejloajálnějších chráněnců.
Tato situace je podle Druláka bizarní, ale může mít i pozitivní dopad. Pokud Evropané dokážou číst realitu, mohli by si konečně uvědomit, že „skončil svět americké, a z jejich hlediska pohodlné, hegemonie“. A s ní skončila i jeho hlavní vojenská instituce. „S ní i NATO,“ konstatuje bez obalu ve svém komentáři publikovaném na facbookové platformě Spolku Svatopluk Drulák.
Přesto varuje před hysterickými reakcemi. Američané podle něj svým způsobem pouze „završují dekolonizaci západní polokoule“. Dánsko se dnes nachází v podobné pozici, v jaké bylo Španělsko na konci 19. století, když přišlo o zbytky svého koloniálního panství v Karibiku. Tehdejší americký zásah sice formálně ukončil španělskou nadvládu, ale obyvatelům Kuby či Dominikánské republiky nepřinesl skutečnou svobodu - pouze přechod k americké dominanci, přímé či ekonomické.
Ani samotní Gróňané nejsou spokojeni s dánskou nadvládou. „Etnicky, jazykově či geograficky mají s Dány méně společného, než měla Kuba se Španělskem,“ upozorňuje Drulák. Zároveň však odmítá romantické představy o jejich svobodné volbě. O americkou nadvládu nestojí, ale jejich manévrovací prostor je omezený. Pokud Spojené státy do ostrova investují a nabídnou „rozumnou míru autonomie“, mohou je místní nakonec přijmout jako „nejmenší zlo“.
Lítost nad osudem Dánska Drulák nepovažuje za namístě. Připomíná, že Kodaň Spojeným státům dlouhodobě vycházela vstříc – od poválečného zpřístupnění Grónska až po spolupráci s americkou NSA při odposleších evropských politických elit. Aféra sledování mobilního telefonu německé kancléřky podle něj „nesla dánskou stopu“. Pokud Dánové očekávali vděčnost, podle Druláka nepochopili povahu služby atlantické velmoci. „Mohli se informovat v Saigonu, Kábulu, Bagdádu či dnes v Kyjevě.“
Evropskou reakci na grónskou krizi označuje Drulák za směšnou. Vyslání několika desítek vojáků pěti severskými státy a třemi evropskými velmocemi považuje za prázdné gesto, navíc maskované tvrzením, že cílem je ochrana ostrova před Ruskem a Čínou. Evropané si podle něj dobře uvědomují, že „se sami neumí postarat o vlastní bezpečnost“, a proto nejsou schopni s USA jednat jako rovný s rovným. Trumpovy hrozby cly tuto nerovnost jen potvrzují.
Zásadní část své úvahy věnuje Drulák NATO. Aliance podle něj fakticky skončila ve chvíli, kdy se oddělily základní bezpečnostní zájmy USA a Evropy. „Může dále existovat jako instituce, ale ve skutečnosti ztratilo obsah i základní funkci,“ píše. Za možné body zlomu označuje konec studené války, rozšiřování NATO, invazi do Iráku i americký obrat k Asii.
Zvlášť varovným momentem byla válka na Ukrajině. Podle Druláka ji „vyprovokovala Bidenova administrativa s Brity“, kteří si mohli dovolit vnímat konflikt jako regionální válku vyčerpávající geopolitického rivala. Pro Evropu však znamená obrovskou bezpečnostní zátěž. Přesto Německo a Francie nakonec podlehly „iluzi nenahraditelnosti NATO“ a převzaly politiku, která byla v rozporu s jejich vlastními zájmy.
Návrat Donalda Trumpa podle Druláka tuto realitu pouze odhalil. Od prvního dne dává najevo, že NATO jej zajímá především jako „zdroj příjmů amerických zbrojovek“ a že obrana Evropy mezi jeho priority nepatří. Požadavek na pětiprocentní výdaje na obranu označuje Drulák za nesmyslný, přesto Evropa reaguje jediným heslem: NATO musí přežít.
Právě grónská krize má však jednu výhodu. Ani nejzarytější zastánci amerického protektorátu nad Evropou už nemohou tvrdit, že Spojené státy jednají v evropském zájmu. Symbolická ztráta území členského státu NATO je silnější než válka na Ukrajině, nucené nákupy amerických zbraní či ekonomické tlaky. Pokud ani tento moment Evropu nepřiměje vydat se vlastní cestou, varuje Drulák, „okolní velmoci si tento ztracený pološílený kontinent mezi sebou rozeberou“.
(dan, prvnizpravy.cz, repro: Svatopluk)
