Bývalý hejtman Jihomoravského kraje a advokát Michal Hašek se po sněmovních volbách 2025 rozhodl veřejně okomentovat volební neúspěch hnutí Stačilo!, které podporoval jako volič i jako někdejší představitel sociální demokracie. Ve svém obsáhlém textu, zveřejněném po volbách, konstatuje, že letošní výsledek znamená nejen krach projektu Stačilo!, ale i faktický konec tradiční české levice, která podle něj „zůstala před branami Sněmovny stejně jako v roce 2021“.
Hašek připomíná, že do voleb šel s nadějí, že Stačilo! získá více než pět procent hlasů a dokáže vrátit levici do parlamentní politiky. „Nepodporoval jsem Stačilo! jako primárně komunistický projekt, ale jako poslední šanci na malý zázrak a záchranu sociálně demokratické politiky,“ uvedl. Výsledek 4,3 procenta však podle něj znamená definitivní zlom. „Štve mne jako celoživotního levicového voliče, že v aktuální politické reprezentaci na úrovni celostátní politiky levice opět absentuje,“ napsal Hašek s tím, že „dvojí neúspěch ve sněmovních volbách v letech 2021 i 2025 nemilosrdně nastavil zrcadlo především SocDem a KSČM“.
Podle něj jde o „poslední Sbohem od voličů oběma dříve úspěšným levicovým stranám“. Tyto subjekty už podle Haška „nepomohou ani ideové konference, ani mimořádné sjezdy. Program částečně a voliče úplně jim totiž vyfoukl Andrej Babiš a hnutí ANO.“ Hašek tvrdí, že obě tradiční levicové strany se nyní stávají jen prázdnými schránkami, v nichž „má největší hodnotu hlavně stranický nemovitý majetek“, což podle něj otevírá prostor pro „partičky připravené k jeho privatizaci maskované floskulemi o restartech a nových začátcích“.
Hašek se ve svém komentáři vrací i ke své vlastní roli v minulosti sociální demokracie. Připomíná, že usiloval o „sociální demokracii tradiční, konzervativní, pro lidi práce, ne pro pražskou a brněnskou kavárnu“. Jak dodává, „tento souboj vedený mezi lety 2011–2013 jsem však také vlastní chybou prohrál a odešel jsem následně z vedení tehdejší ČSSD i ze Sněmovny“.
Současný stav levicové politiky Hašek vysvětluje především ztrátou důvěry a dominance hnutí ANO, které podle něj převzalo roli levice. „Voliči v ČR dnes nehledají levici. Mají pocit, že ji reprezentuje Andrej Babiš a hnutí ANO,“ konstatuje a dodává, že „nepotřebují jiné subjekty slibující totéž, ovšem s násobně nižším politickým výtlakem“.
Hašek však varuje, že dominance Andreje Babiše nemusí být věčná. „Je otázkou, zda tomu tak bude i nadále, dokud bude Andrej Babiš předsedou ANO a ANO pod jeho taktovkou hegemonem české politiky,“ píše. Předpokládá, že po Babišově případném odchodu, například kvůli prezidentské kandidatuře v roce 2028, by mohlo dojít k erozi voličské základny ANO a k přesunu „levicové části voličů ANO k jiné politické alternativě (bude-li taková)“.
Ve své analýze se Hašek nevyhýbá ani konkrétním chybám projektu Stačilo!. Připomíná, že původně dobrý nápad vytvořit společnou levicovou platformu se „vládní propagandě i Andreji Babišovi podařilo nahradit nálepkou ‚komunistů, populistů a extrémistů‘ s údajnými prokremelskými sympatiemi“. Podle něj sehrál roli i tradiční antikomunismus, který se v české politice objevuje „vždy, když pravici hrozí volební debakl a prohra po jejím katastrofálním vládnutí“. Letos podle Haška zvláště zabral kvůli válce na Ukrajině.
Zásadní chybu spatřuje také v nešťastné programové epizodě Stačilo, které avizovalo zřízení úřadu pro církevní záležitosti a kritizovalo církevní sňatky. „Byť Stačilo reagovalo avízem opravy programu, megaprůšvih byl na světě,“ píše Hašek a připomíná, že se tím oživila temná kapitola 50. let. „Úřad pro věci církevní tu fungoval za Gottwalda… a útok na církve, řády i věřící představuje jednu z nejtemnějších kapitol komunistického režimu.“
K ostrým slovům se uchyluje i při hodnocení lídrů hnutí. Vyzdvihuje sice Kateřinu Konečnou, Daniela Sterzika a Janu Maláčovou jako vhodnou trojici hlavních tváří, kritizuje však přehnanou samostatnost některých kandidátů. „V Praze vedle lídryně Jany Maláčové vystupovala kandidátka Prokšanová, přičemž nebyly zcela jistě ve výstupech koordinovány,“ uvádí. Nejvíce se však opírá do Jany Bobošíkové, kterou označuje za příklad „hyperaktivního přístupu kandidátky, jež prezentovala gejzíry vlastních nápadů mimo programový rámec Stačilo!“. Připomíná i její „dlouhou sérii neúspěšných politických pokusů“ od Suverenity přes Hlavu vzhůru až po kandidaturu s Lubomírem Volným v roce 2021.
Přesto Hašek ve svém komentáři nekončí bez naděje. Připouští, že první pokus Stačilo! o vstup do Sněmovny nevyšel, ale vyzývá k vytrvalosti. „Co dál, je především otázka pro Stačilo! samotné,“ píše a dodává: „Jen bych jako levicový volič rád měl v příštích letech autentickou levicovou alternativu, kterou bych mohl a chtěl volit.“
V závěru se obrací k budoucnosti s apelativní vizí. „Věřím, že se Stačilo! z volebního neúspěchu vzpamatuje, zanalyzuje chyby a stane se namísto již mrtvých KSČM a bohužel i SocDem budoucím hegemonem české levice. Bude to trvat, dá to mnoho práce, bude třeba – slovy W. Churchilla – ‚krev, pot a slzy‘, ale naše země si zaslouží nový směr a naši občané v postbabišovské éře také nové Česko,“ napsal na síti facebook Hašek.
Haškův text tak není jen politickým komentářem, ale i osobní bilancí člověka, který stál léta v centru české levice. Je to zároveň varování i výzva, že pokud levice chce znovu vstát, musí se zbavit minulosti, nalézt novou tvář a být připravena na dobu po Andreji Babišovi.
(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: red.)
