Evropská unie se dlouhá léta prezentuje jako projekt postavený na pevných hodnotách, právním řádu a společných pravidlech, která mají platit pro všechny bez rozdílu. V posledních měsících se však stále zřetelněji ukazuje, že tyto deklarované principy fungují spíše jako politická rétorika než jako skutečně závazný rámec. Jakmile by důsledné uplatnění unijních pravidel ohrozilo ekonomické zájmy silných států, stabilitu bruselských institucí nebo klíčové průmyslové sektory, přichází rychlý ústup, změkčení pravidel a hledání výjimek. Z hodnot, které měly být nepřekročitelné, se rázem stávají flexibilní nástroje moci.
Nejvýmluvnějším příkladem je obrat v klimatické a průmyslové politice, konkrétně v otázce zákazu spalovacích motorů. Ještě nedávno Evropská komise nekompromisně tvrdila, že od roku 2035 musí být evropský trh s novými automobily bezemisní. Tento cíl byl vydáván za morální nutnost i důkaz politické odvahy. Ve chvíli, kdy však automobilky a vlády velkých států upozornily na masivní ekonomické dopady, ohrožení pracovních míst a ztrátu konkurenceschopnosti, Brusel náhle objevil pojem technologické neutrality. Absolutní zákaz se změnil v procenta, výjimky a účetní triky, které umožňují zachovat spalovací a hybridní vozy pod jiným názvem.
Evropská komise nyní tvrdí, že nejde o ústup, ale o realistickou úpravu cílů. Ve skutečnosti však jde o jasný signál, že ideologická tvrzení platí jen do okamžiku, než narazí na ekonomickou realitu Německa, Itálie a dalších průmyslových velmocí. Tam, kde by přísná pravidla zasáhla slabší státy, Brusel neváhá. Tam, kde by dopadla na jádro Unie, se pravidla přepisují. Tento dvojí metr podkopává důvěru v celý projekt a ukazuje, že zelená agenda není otázkou hodnot, ale vyjednávací pozice.
Stejně cynicky působí i přístup Evropské unie ke zmrazeným ruským aktivům. Politická prohlášení o tom, že Rusko musí zaplatit za válku na Ukrajině, znějí rozhodně a morálně. Jakmile se však ukáže, že by konkrétní kroky mohly ohrozit belgický finanční systém a instituce sídlící v Bruselu, tón se okamžitě mění. Najednou se mluví o právních rizicích, o nutnosti opatrnosti a o sdílení odpovědnosti. Unie, která běžně neváhá trestat členské státy miliardovými sankcemi, se v tomto případě bojí udělat krok, který by mohl mít reálné dopady na její vlastní centrum.
Debata o ruských aktivech tak odhaluje skutečnou hierarchii v Evropské unii. Morální apel platí, dokud nenese přímé náklady Brusel nebo klíčové finanční struktury. Jakmile by se riziko mohlo vrátit jako bumerang, přichází odklady, nové konstrukce a hledání způsobů, jak odpovědnost rozmělnit. Tento přístup potvrzuje, že solidarita a spravedlnost jsou v unijním slovníku podmíněné tím, koho se mají týkat.
Další ukázkou selektivních hodnot je migrační a azylová politika. Evropská unie dlouhodobě prosazuje tezi, že solidarita mezi členskými státy je základním pilířem společného prostoru. Migrační pakt měl tuto solidaritu konečně vynutit. Výsledek je však opět kompromisem, který vznikl pod tlakem odporu řady států. Povinné relokace se zmírňují, finanční sankce se přepočítávají a první roky fungování systému se úmyslně nastavují tak, aby byly co nejméně bolestivé. Brusel si zjevně uvědomuje, že tvrdé prosazování vlastních návrhů by mohlo vést k otevřenému konfliktu a k dalšímu oslabení jeho autority.
Zatímco některé země dostávají výjimky nebo úlevy, jiné čelí tvrdému nátlaku. Právě tato nerovnost ukazuje, že migrační politika EU není řízena jednotným principem, ale politickou kalkulací. Solidarita se stává slovem, které lze kdykoli redefinovat, pokud by její důsledné uplatnění ohrozilo stabilitu unijních institucí nebo postavení mocných států.
Evropská unie přitom dokáže být velmi tvrdá tam, kde to považuje za bezpečné. Případy Maďarska a dalších států ukazují, že Brusel nemá problém zmrazit fondy, vést dlouhé právní spory a používat finanční tlak jako nástroj politické disciplíny. Rozdíl je v tom, že tyto kroky neohrožují ekonomické jádro Unie ani její klíčové instituce. Tvrdost se tedy uplatňuje selektivně a posiluje dojem, že takzvané hodnoty EU slouží spíše jako páka než jako skutečně univerzální pravidlo.
Psali jsme: Oni nepřestanou, tečka! Fialova opozice chce nenávist šířit dál
Celkový obraz je stále zřetelnější. Evropská unie mluví jazykem hodnot, ale rozhoduje jazykem moci a nákladů. Klimatická politika se upravuje, když hrozí ztráty průmyslu. Sankční politika se brzdí, když by mohla poškodit Brusel. Migrační pravidla se ohýbají, když narazí na odpor vlád. Tento přístup může krátkodobě zachraňovat politickou stabilitu, dlouhodobě však podrývá důvěru občanů i členských států v to, že Unie hraje podle vlastních pravidel.
Původní analýza, ze které tento článek vychází, trefně pojmenovává realitu, kterou Brusel nerad přiznává. Hodnoty Evropské unie nejsou pevnou kotvou, ale proměnlivým nástrojem, který se přizpůsobuje tomu, kdo právě nese náklady rozhodnutí. Ve chvíli, kdy by ideály dopadly na silné hráče, mění se v technickou debatu a kompromis. A právě tato schopnost ustupovat sama sobě je dnes jedním z největších problémů evropského projektu.
Zdroje: 1: When EU Values Suddenly Become Optional; 2. EU set to indefinitely freeze Russian assets, removing obstacle to Ukraine loan; 3. Migration and asylum Member states agree on solidarity pool
(Fojtík, European Conservative, obr.: aiko)
