V posledních týdnech jsme byli svědky eskalace, jakou Blízký východ dlouho nepamatoval. Izraelský útok na íránské jaderné centrum Fordow, okamžitá íránská odveta a následná vojenská intervence Spojených států nejsou jen dalšími epizodami nekončícího konfliktu v regionu. Jak upozorňuje italský analytik Alberto Piroddi v článku „Izrael, Spojené státy a iluze hegemonie“ publikovaném na Voce della Sera, tyto události především demaskují hlubší dynamiku.
„Nejsme svědky nesourodých a nahodilých akcí, ale koherentní expanzionistické strategie Izraele, kterou Washington nejen podporuje, ale do značné míry řídí,“ píše Piroddi.
Zatímco izraelská vláda celou operaci prezentovala jako nezbytné opatření sebeobrany, skutečnost byla mnohem přízemnější. Šlo o kalkulovaný pokus vyprovokovat americké zapojení do širší regionální války. Fordow sice utrpěl dílčí škody, ale íránský jaderný program zůstal v zásadě nedotčen a reakce Teheránu byla přesně dávkovaná tak, aby demonstrovala odhodlání i schopnosti. Írán poprvé v historii zasáhl izraelské území rozsáhlým raketovým útokem, který Izrael nedokázal plně zastavit. Tento precedent narušil psychologickou bázi izraelské odstrašovací strategie.
Spojené státy, které neměly žádný přímý důvod do sporu vstupovat, se zapojily nikoli kvůli obraně své bezpečnosti, ale aby zabránily „kolapsu psychologickému a politickému“ svého spojence. Jak konstatuje Piroddi, Izrael dnes není ani tak spojencem v klasickém smyslu, jako spíše „protektorátem vybaveným schopností vydírat svého ochránce“. Tato schopnost přitáhnout Washington do vlastní konfrontace s Íránem je příznakem hluboké nerovnováhy a také příčinou strategických omylů Ameriky.
Z vojenského hlediska je situace paradoxní. Spojené státy dlouhodobě uplatňují doktrínu, podle níž stát smí disponovat jadernými technologiemi, aniž by automaticky musel vyvíjet jaderné zbraně. Írán v minulosti nikdy oficiálně nepřekročil tuto hranici. Jak píše Piroddi: „Žádná zpravodajská služba, ani americká, nikdy netvrdila, že Írán již vlastní jadernou zbraň.“ V čem tedy spočívala ta údajná „bezprostřední hrozba“, která ospravedlnila izraelské bombardování? Odpověď je nepříjemná. Spíš než racionální strategii šlo o ideologickou posedlost, tedy aby žádný stát v regionu ani latentně nedosáhl podobných kapacit, které má Izrael.
Tento maximalistický postoj ovšem plodí přesně ten efekt, kterému se údajně snaží předejít, a nutí Írán přehodnocovat limity svého zdržení. Čím víc Izrael útočí, tím větší legitimitu Teherán získává pro úsilí o vlastní odstrašující arzenál. Kdyby se Írán skutečně rozhodl cestu k bombě dokončit, Západ by s největší pravděpodobností ztratil jakékoli pákové nástroje, které dnes ještě existují.
Neméně znepokojivý je způsob, jakým byla tato eskalace prezentována západní veřejnosti. Většina evropských a amerických médií vytvořila černobílý obraz: Izrael jako nevinnou oběť, Írán jako agresora. Skutečnost, že celá krize začala izraelským útokem na Fordow, byla záměrně potlačena. Tento model propagandy nejen že legitimizuje nekonečnou válku, ale navíc diskvalifikuje každou vnitřní kritiku. Vždyť kdo zpochybní oficiální narativ, je hned označen za „antiamerického“ či „antisemitského“.
Evropa v této krizi opět potvrdila svoji geopolitickou nezralost. Unie nebyla schopna zaujmout ani elementárně autonomní postoj. Výjimkou byla pouze španělská vláda, která odmítla akceptovat diktát na navyšování vojenských rozpočtů a vyjádřila obavy z nekontrolované eskalace. Ostatní státy jako Francie, Německo či Itálie se spokojily s vágními proklamacemi o „potřebě deeskalace“, zatímco de facto podporují americkou politiku přísunem zbraní a rozšiřováním vojenské přítomnosti v regionu. NATO se přitom stále více mění z obranné aliance na nástroj projekce americké moci.
Psali jsme:
Změny v regionální dynamice mají i dlouhodobý význam. Izraelská aura neporazitelnosti byla v posledních letech erodována opakovanými fiasky v Gaze a Libanonu. Nyní poprvé došlo k tomu, že stát, nikoli jen nevládní milice, udeřil na izraelské území v masivním měřítku. To má dalekosáhlé psychologické dopady. Další hráči mohou být povzbuzeni k tomu, aby přestali akceptovat status quo a otestovali skutečnou cenu izraelské vojenské nadvlády. Současně americká schopnost chránit svého nejbližšího spojence se ukázala jako relativní, podmíněná politickým konsensem doma a stále křehčím mezinárodním prostředím.
Nejpalčivější otázka pro Evropu zní: je opravdu naším zájmem následovat Spojené státy do každé další blízkovýchodní války, kterou si nevymyslíme, ale přesto za ni platíme cenu? Nebo je naopak čas redefinovat naše priority a konečně vybudovat strategickou autonomii? Jak varuje italský analytik Piroddi, pokud to neuděláme, „riskujeme, že zůstaneme uvězněni ve schématu impéria, které nás považuje za satelity, nikoli za partnery.“
Krize kolem Íránu a Izraele je varovným signálem, že svět unipolární dominance už definitivně skončil. To, co dříve fungovalo jako nástroj bezpečnosti, se změnilo v mechanismus nestability. Nyní je na Evropě, zda tento okamžik rozpozná a dokáže se emancipovat, anebo zda si vybere pohodlný sebeklam a cestu do konfliktů, na které nebude mít nikdy žádný vliv.
(Kolář, Voce della Sera, obr.: aiko)
