V rozhovoru pro pořad Accordi & Disaccordi zazněla slova, která italskou a mezinárodní veřejností otřásla. Významný italský historik a publicista Luciano Canfora označil současný stát Izrael za „dědice Třetí říše“ a jeho politiku vůči Palestincům za „genocidní“, s paralelami k nacistickému Německu.
„Stát Izrael je dědicem Třetí říše a uskutečňuje politiku genocidy přesně jako Třetí říše,“ prohlásil Canfora otevřeně v pořadu. Podle něj navíc „neexistují nástroje, jak ji zastavit“, a „západní mocnosti pouze předstírají, že se staví proti“.
„Stát Izrael je dědicem Třetí říše a uskutečňuje politiku genocidy přesně jako Třetí říše, s vnitřní opozicí, která je směšná a zabývá se vlastními problémy, ale nebouří se proti genocidě,“ cituje Canforu italský deník Voce della Sera.
Canforův výrok vyvolal ostré reakce nejen mezi izraelskými diplomaty a židovskými organizacemi, ale i mezi historiky, novináři a politiky napříč Evropou. Kritici mluví o „urážce památky obětí holokaustu“, „morální relativizaci nacistických zločinů“ a „propagandistické hyperbole“, která jen přiživuje antisemitismus.
Ovšem Canfora se brání tím, že „mluví z pozice humanisty“ a že se pouze „nahlas vyslovuje o tom, co mnoho lidí dnes už cítí, ale bojí se říct“. Poukazuje na systematické ničení civilní infrastruktury v Gaze, hladomor, tisíce zabitých civilistů, včetně dětí, a pasivitu mezinárodního společenství.
Jeho výrok padl krátce poté, co OSN a organizace Lékaři bez hranic upozornily, že ve střední části pásma Gazy panuje akutní hladomor. Podle zprávy OSN z konce května 2025 je více než 1,1 milionu obyvatel Gazy na pokraji přežití, přičemž dodávky potravin a vody jsou blokovány, a 90 % obyvatel žije bez přístupu k hygienickým podmínkám.
Otázka, kterou Canforův výrok vyvolává, je však hlubší. Kde leží hranice mezi legitimní kritikou vojenských zásahů Izraele v Gaze a příměry, které mohou být vnímány jako popření specifik nacistického zla?
Například Efraim Zuroff, historik a vedoucí jeruzalémské kanceláře Centra Simona Wiesenthala, výrok označil za „nechutný a hanebný“.
„Srovnání demokratického státu, který se brání teroristické organizaci, s režimem, jenž plánovitě vyhlazoval miliony lidí, je nejen historicky nepřesné, ale i morálně zavrženíhodné,“ konstatoval Zuroff.
Canfora však nejde po povrchu. Kritizuje i evropské státy, zejména Francii a Německo, že si „myjí ruce“ a vyhýbají se konkrétním krokům proti izraelským akcím, přestože mají prostředky k diplomatickému tlaku.
Psali jsme:
„Pamatuji si, jak byly uvaleny sankce na jednotlivé osadníky. Ti se dnes smějí, jak byli potrestáni nějakým ušlechtilým americkým nebo jiným západním státem, který tiše sleduje genocidu,“ říká Canfora ve svém komentáři.
„A pak čekáme na další moudrost od Macrona, abychom ji okomentovali a vyplnili prázdnotu,“ dodává historik.
Canforovo tvrzení, že „hladomor ve Gaze je bodem, odkud už není návratu“, rezonuje. I když lze kritizovat styl jeho vyjadřování a problematickou historickou paralelu, nelze ignorovat samotné jádro výpovědi: mezinárodní mlčení a cynismus vůči civilnímu utrpení.
Je tragické, že humanitární tragédie musí být vnímána optikou extrémních příměrů, aby vůbec vyvolala pozornost. Pokud je ale Canforova radikalita způsobem, jak prolomit kolektivní otupělost, pak zůstává otázkou: Je to cena, kterou jsme ochotni zaplatit?
Luciano Canfora otevřel velmi bolavou ránu. Jeho slova nelze pominout, ale nelze je ani přijmout bez výhrad. Historie není nástrojem k manipulaci, ani hrou se symboly. A pokud má Evropa i nadále hájit principy univerzální spravedlnosti, musí se odvážit pojmenovat utrpení bez ohledu na aktéry, ale také bez zjednodušujících analogií, které zastírají víc než odhalují.
(Kyncl, Voce della Sera, foto: repro: La7 Attualita)
