Básník země české, zpěvák a hudební skladatel Jaromír Nohavica přišel do pořadu Váš rozhovor na Radiu Universum tak, jak ho jeho posluchači znají už desítky let. Bez okras, bez křeče, bez předstírání. A přece s přesně odměřeným slovem, které umí pohladit i štípnout. Martina Kociánová ho uvedla jako autora, který „desítky let nasvěcuje naše životy tvorbou, která dávno přesáhla hranice kategorií“, a Nohavica na to zareagoval s potěšením i lehkým pobavením. „Najednou jsem viděl opravdu takového, na koncert takového člověka bych šel,“ odpověděl. Tím byl tón večera daný. Vážnost se tu potkávala s nadhledem, bilanční chvíle s ostravským humorem a chvílemi i se zvláštní měkkostí, kterou si Nohavica nechává hlavně pro písně a pro lidi, kteří jsou mu blízcí.
Na otázku, čím teď žije, neodpověděl žádnou velkou pózou. Žije koncertováním a svými blízkými. Den před natáčením měl koncert v ostravské Heligonce, ženám rozdával karafiáty, pak sedl do taxíku a přijel do Prahy na rozhovor. I v tom je kus jeho naturelu. Nehraje si na legendu, která levituje nad životem. Je to muzikant, který jezdí z koncertu do koncertu, z Ostravy do Prahy, z pódia mezi lidi a zase zpátky. Když přišla řeč na karafiáty, nezapřel chuť trochu popíchnout dobu, která ráda odsuzuje symboly místo toho, aby přemýšlela o jejich smyslu. Karafiát podle něj není vinný tím, že si ho kdysi někdo přivlastnil. „Karafiát je nádherná květina. Ona za to nemůže, že ji někdo zneužil. Ona pořád zůstala stejná. Ona je hodná, voňavá, pevná, krásná.“
Jedna z nejsilnějších linií rozhovoru vedla k tomu, jak vlastně vznikal Nohavica jako písničkář. Nevyprávěl o kariérním plánu, o ambici prorazit, o boji za slávu. Právě naopak. Slovo prorazit odmítl jako cizí své cestě. „Já jsem se, přiznám se, nesnažil. Já jsem k tomu došel.“ V jeho podání to nezní jako fráze, ale jako přesvědčení člověka, který opravdu věří, že člověk má v sobě cosi daného a život je hlavně hledáním toho, čím skutečně je. Vzpomínal na chvíli, kdy mu otec dal do ruky kytaru a on poprvé ucítil, že drží něco, co k němu patří. Pak přišly první akordy, první potřeba zpívat, první písně, první vystoupení. A nakonec poznání, že jeho „indiánské jméno“ je ten, kdo skládá a zpívá písně. Nohavica v té chvíli nepůsobí jako muž, který si buduje mýtus. Spíš jako člověk, který svůj život znovu čte nahlas a snaží se ho pochopit.
Právě v pasážích o písních byl nejsilnější. Mluvil o nich s vírou, jakou dnes člověk slyší málokdy. Píseň je podle něj možná nejmocnější umělecká forma, protože umí spojit to, co je jinak rozdělené. Dovede v jediném okamžiku spojit mladé a staré, rozhádané i smířené, levé i pravé. V rozhovoru několikrát připomněl, že dnešní svět je rozdělený, rozhádaný a roztříštěný, a právě proto na svých koncertech na konci vybízí lidi, aby si zazpívali spolu. Třeba i s tím sousedem, se kterým se hádají. Když popisoval společný zpěv Hlídače krav, nešlo už jen o hudbu. Mluvil o jakémsi malém společném obřadu, v němž se lidé na chvíli zvednou nad své malichernosti. „Najednou mladý, starý, rozhádaný nalevo, napravo, je takový, to je jedno. Všichni pospolu, najednou mají potřebu si zazpívat. A toto je obrovská síla té písně.“
Tím se vysvětluje i to, proč jeho publikum tvoří několik generací. Zatímco film, seriál nebo kulturní trend často míří jen na jednu věkovou skupinu, Nohavicovy písně fungují jinak. Jsou prosté a zároveň vrstevnaté. Umějí být legráckou, která se zpívá u stolu, i písní, která se člověku vrátí po třiceti letech v jediné větě a připomene mu celý kus života. Sám to formuloval přesně. Píseň letí světem „jako vlaštovka“ a zapadá do duší lidí, kteří mají chuť ji poslouchat. V tom je celé tajemství. Ne ve výpočtu, ne v marketingu, ale v té zvláštní lehkosti, s níž se písni daří přistát tam, kam jiná umění občas nedoletí.
Rozhovor se nevyhýbal ani veřejné kritice a útokům, které Nohavicu provázejí. A tady z něj mluvil muž, který už ví své. Nehrál ublíženého, ale ani světce nad věcí. Řekl prostě, že někdy to zabolí. Jenže zároveň už prý pozná, kdo ho kritizuje, proč ho kritizuje a „případně za kolik“ ho kritizuje. Tím jedním dodatkem převrátil celou situaci v ironickou poznámku, v níž bylo víc než dost. Nešlo jen o osobní obranu. Byla v tom i širší diagnóza dnešní doby. Internet je podle něj plný střel a šípů, které jsou vysílány hlavně proto, aby zasáhly, ne proto, aby něco sdělily. „Na chatu četují si mačetami četné chaty,“ připomněla Martina Kociánová jeden z jeho obratů, a Nohavica ten obraz okamžitě rozvinul. Dnešní sítě jsou zaplněné ranami, u nichž už není důležité poselství, ale samotný zásah.
Stejně otevřeně odmítl i představu autocenzury. Když se ho moderátorka ptala, zda sám sebe někdy nehlídá, aby si „nenaběhl na vidle“, odpověděl po svém. Kdyby byl opatrný, tak by do takového rozhovoru vůbec nepřišel. „Na cokoli řeknu, budou lidi, kteří prostě…“ nechal větu viset, protože dál už ji vlastně dokončovat nemusel. Jeho zkušenost je zjevná. A přece se neuzavírá. Nemá zájem stát se vlastní opatrností menším člověkem, než jakým je.
Velké téma přišlo i s politikou. Nohavica přiznal, že v minulosti dostal nabídky na kandidaturu a naznačil, že nešlo o žádné bezvýznamné epizody. Konkrétní být nechtěl, ale bylo zřejmé, že nešlo o legraci. Přesto je odmítl. Důvod řekl jednoduše a srozumitelně. Politiku by nedělal nikdy. Nevidí ji jako své řemeslo, nevidí se v hádkách na zastupitelstvech, nevidí se v roli člověka, který musí plnit schémata a formule moci. Jeho místo je jinde. „Moje indiánské jméno je, že jsem ten, kdo hraje a skládá písně.“ V jedné větě shrnul víc než v celé politologické přednášce. Nejde o pohrdání politikou. Jde o vědomí vlastní meze a vlastní povahy.
Přesto svět kolem sebe sleduje pozorně. A to byla další pozoruhodná pasáž. Nohavica nepůsobí jako umělec zavřený ve své bublině. Naopak. Noviny čte poctivě, časopisy kupuje, veřejné dění sleduje zleva doprava, od názorů blízkých po ty, s nimiž nesouhlasí. Právě v tom je jeho přístup cenný. Nehledá jen potvrzení vlastních jistot. Čte i to, co ho dráždí, aby si ujasnil, proč s tím nesouhlasí. Vzpomínal na polské časopisy, které četl už v osmdesátých letech, i na dnešní pravidelné cesty do Polska pro tamní týdeníky. Svět ho zajímá, protože je pestrý, rozporný, někdy ošklivý, ale nikdy ne nudný. A právě z téhle zvídavosti podle všeho vyrůstají i jeho písně.
Když přišla řeč na stav dnešního světa, nepustil se do laciného prorokování ani do pohodlné beznaděje. Vrátil se k motivu rozbitého světa, který se táhne dějinami. Nic nového pod sluncem. Všechno už tu v nějaké podobě bylo. Neřekl, že bude lépe, ale neřekl ani, že je vše ztraceno. Spíš připomněl, že svět byl vždy trochu zamračený a trochu krásný zároveň. Právě v tomhle rozporu se odehrává lidský život a lidské dějiny. A jestli v tom byla skepse, pak byla prosycená zkušeností, ne pózou.
Velmi silně vyzněl i blok věnovaný Ostravě a celému kraji. Tady bylo zřejmé, že Nohavica nemluví jen o místě narození, ale o krajině, která ho vnitřně zformovala. Děkoval osudu, že ho „hodil“ právě sem. Do kraje, kde vedle sebe žili Poláci, Češi, Slováci, chudí i bohatí, kde se lidé potkávali v jedné hospodě, v jedné partě, v jednom rubání. Jeho vztah k regionu není sentimentální pohlednice. Je v něm respekt k tvrdé práci a k lidem, kteří ten kraj postavili rukama. Když mluvil o Dolních Vítkovicích, neviděl jen industriální kulisu. Viděl chlapy, kteří to všechno museli odřít. „Tam fakt musíš vzít tu lopatu,“ řekl bez ozdob. A i když připustil, že se kraj mění a že starý průmyslový svět mizí, nepropadá z toho beznaději. Ostravsko v jeho očích pořád má sílu a pořád hledá další cestu.
Rozhovor ale neustále vracel řeč i k tomu, co si člověk nese v sobě. K lítosti, chybám, starým ranám a „balíkům“, které by člověk někdy rád zabalil, nadepsal a poslal pryč. Jenže ono to nejde. Nohavica to popsal s až odzbrojující přesností. Některé věci zůstanou. Některé se v člověku usadí a kvasí tam dál. Nemusí se o nich křičet do světa, ale je třeba o nich vědět. V jedné z nejlepších odpovědí celého večera mluvil o tom, jak člověk večer leží v posteli, otočí se na bok a najednou se mu připomene, co udělal špatně. Důležité podle něj není veřejné vyznání, ale vnitřní zápis. Zapamatovat si to. Podtrhnout si to. A příště se tomu pokud možno vyhnout.
S tím souvisela i mimořádně silná pasáž o návratu na někdejší vyšetřovnu StB v Karviné, zachyceném ve filmu Jarek. Nohavica mluvil o tom, že některé balíky v sobě člověk nese celý život a ani po letech je nedokáže odeslat. Stačí kus zdi, kus chodby, drobný detail, a najednou se v hlavě cosi znovu otevře. Nešlo o teatrální zpověď. Spíš o tiché přiznání, že některá místa v člověku zůstávají. A možná právě z nich potom rostou písně, které mají sílu zasáhnout i druhé. Kdyby v sobě měl člověk jen čisto, jen to, co se mu včera hezkého stalo a co měl dnes k obědu, těžko by se dostával k tomu, co bolí i ostatní.
Psali jsme - Zdeněk Zbořil: Fémové vraždy v době postmoderní
Když přišla řeč na opakovaně vracené otázky k jeho minulosti, Nohavica už působil unaveněji. Ne zaskočeně, ne nervózně, spíš unaveně tím, že je pořád musí snášet. Připomněl, že na tyto věci odpovídal opakovaně, že o nich mluvil i dříve s Martinou Kociánovou, a že část lidí stejně nechce slyšet odpověď. Chce jen znovu vystřelit šíp. Tohle byla jedna z nejvýmluvnějších chvil celého rozhovoru. Ne protože by řekl něco nového, ale protože bylo patrné, kolik sil stojí člověka neustále vysvětlovat to, co už vysvětlil, lidem, kteří o vysvětlení vlastně nestojí.
Vedle těžších témat se ale rozhovor pravidelně nadechoval k odlehčení a právě tam byl Nohavica ve svém živlu. Mluvil o hrách, o Scrabblu, o deskovkách, které hraje se svou kapelou před koncerty i po nich. S radostí vyprávěl o hospodě v Olomouci plné společenských her a s nadšením popisoval mobilní aplikaci, přes kterou dnes hraje slovní souboje. Nepůsobilo to jako odbočka. Spíš jako další dílek do portrétu člověka, který si umí uchovat zvědavost a radost i ve věcech zdánlivě malých.
Velmi působivá byla i část o knihách. Nohavica, někdejší knihovník a celoživotní milovník literatury, mluvil s jemným smutkem o tom, že knih přibývá a čtenářů ubývá. Vejde do knihkupectví, vidí tisíce titulů a skoro nikoho, kdo by mezi nimi chodil. Vzpomíná na doby knižních čtvrtků a front na nové tituly, ale nedělá z toho staromilskou lamentaci. Spíš tiché konstatování, že se něco proměnilo. Když měl říct, která kniha ho v poslední době znovu oslovila, vytáhl Švejka. Znovu a znovu čteného, téměř už zpaměti. Vidí v něm genialitu, nadhled i šílenství světa, které nijak nezestárlo. A možná právě proto mu je při něm lehce i smutně zároveň.
Zvláštní kouzlo měla i pasáž o jeho webu. O tom, že dnešní doba už neposlouchá alba tak jako kdysi a že písničkář musí hledat jiné cesty, jak své věci poslat k lidem. Nohavica z toho nedělá tragédii. Přizpůsobil se. Svůj web proměnil v jakousi knihovnu, truhlici, zásobárnu písní, překladů, básní a her. Je to vlastně velmi příznačné. Jako by se v něm znovu spojil muzikant a knihovník. Nejen autor, ale i správce vlastního archivu, který chce, aby věci žily dál a byly dohledatelné.
Závěr rozhovoru patřil filmu Jarek a také Nohavicovým operním překladům. Film ocenil s respektem k těm, kteří jej natočili, i s vděčností za obrovský archiv záběrů, které za léta nashromáždil Tomáš Linhart. Bylo znát, že v tom filmu nevidí jen poctu sobě, ale i záznam času, lidí a cest, které by jinak možná zmizely. A když došla řeč na operní překlady, pustil si Nohavica uzdu skoro nejvíc z celého večera. S pobavenou samolibostí, která ale nepůsobila protivně, přiznal, že si nedávno pouštěl vlastní překlady Mozarta a říkal si: „Ty vole, Jaromíre, tys to napsal geniálně, vole, proč oni to nehrajou?“ Byla to chvíle velice nohavicovská. Směs sebeironie, upřímnosti a vědomí řemesla, které odvedl dobře.
Celý rozhovor s Martinou Kociánovou tak nebyl jen bilančním zastavením populárního písničkáře. Byl to obraz muže, který je pořád v pohybu, pořád mezi lidmi, pořád zvědavý, pořád ochotný dívat se do světa i do sebe. Muže, který ví, že na každé jeho slovo čekají obdivovatelé i střelci, a přesto mluví dál. Muže, který nevěří na hladké věty a vyžehlené postoje. A právě proto ten rozhovor držel pohromadě. Ne jako sterilní mediální produkt, ale jako skutečný rozhovor. Místy drsný, místy vtipný, místy teskný, místy odzbrojující. Přesně v duchu Jaromíra Nohavici, který umí šeptat i burácet a i ve chvíli, kdy bilancuje, pořád ještě hraje.
(m.hynek, prvnizpravy.cz, repro: radiouniversum)
